Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Krásné Brazilky na Hané: o fotbale, pohodě i strašné zimě

Olomoucký kraj – Od domova je dělí celý Atlantik. Kdyby to byli fotbalisté, nikoho by to nepřekvapovalo. Jsou přece z Brazílie. Ale ony hrají na Hané volejbal.

18.4.2010 1
SDÍLEJ:

Juliana Valente (vlevo)Foto: Martin Dostál

Solange Soares a Juliana Valente svádějí volejbalové boje v dresu Prostějova, prvně jmenovaná kroutí svou devátou slovensko-českou sezonu, druhá se v Evropě rozkoukává prvním rokem.

Cenné rady jí v tom může předávat její manžel, Leonardo Drugovich Valente, který zkoušel fotbalové štěstí i ve slavné španělské Primera Division v dresu Racingu Santander.

Pro Deník se obě Brazilky rozpovídaly o tom, jaké to je být tisíce kilometrů od domova v cizí zemi. Jejich příběhy do velké míry ovlivňuje délka pobytu v Evropě.

Solange Soares nezapře, že je naturalizovaná reprezentantka Slovenska hovořící plynně slovensky, Juliana Valente mluví portugalsky o své premiérové sezoně na starém kontinentě.

Přestože je u rozhovoru přítomná portugalská tlumočnice, Soares její úlohu dokonale přebírá a půlhodinové povídání při obědě odmoderuje prakticky sama.

Jak se žije dvěma Brazilkám na Hané?

Juliana Valente: Žije se mi tu zatím velmi dobře. Je to takové klidnější než u nás v Brazílii, je tu daleko méně lidí a panuje tady taková pohoda. Přišla jsem do Prostějova teprve před touto sezonou, ale přijali mě velmi dobře, takže jsem spokojená. Je to moje první sezona v Evropě a už pomalu končí, takže mi pochopitelně začíná chybět rodina, přichází i únava. Ale jsem profesionálka, takže tohle musím zvládat.
Solange Soares: Já už tohle mám za sebou. Šest let jsem žila na Slovensku a teď třetím rokem tady v Česku. Na evropský styl života jsem si zcela navykla. Spíš mi dělá problém, když přijedu do Brazílie. Všude je strašná spousta lidí, nikam se nedostanete včas. Já už jsem zvyklá na tu pohodu tady v Prostějově.

Solange Soares

O Solange se toho ví poměrně hodně, přece jen je to naturalizovaná Slovenka. Ale o vás, Juliano, nevíme prakticky nic. Jak jste se dostala z Brazílie až do Prostějova?

J: Domluvil to můj manažer. Měla jsem několik nabídek z Brazílie, ale chtěla jsem odejít do Evropy. To jsem měla v hlavě už dva nebo tři roky. Chtěla jsem si to zkusit. Nabídla se mi Česká republika. Pro každého, kdo jde do nové země, je důležité, aby měl v týmu nějakého krajana, aby si na to lépe zvykal. Kdybych tu byla sama, bylo by to velmi těžké. Věděla jsem, že je tady Solange, a to mi hodně pomohlo, abych vůbec sebrala odvahu sem přijít hrát.

Jak moc vám pomohla Solange v začátku? Znaly jste se ještě předtím?

J: Soli jsem předtím znala, ale ne osobně. Pomohla mi úplně se vším. Kdyby tu nebyla, vůbec nevím, co bych dělala.
S: To je ale úplně normální věc. Jsem ráda, že Juliana přišla. Taky jsem ji osobně neznala, ale věděla jsem, že je velmi schopná a má profesionální přístup. Je mladá, ale na svůj věk dost dospělá. Takže jsem věděla, že přichází člověk, který bude chtít pracovat. Tohle pak poznali i všichni ostatní.

Jaké to bylo pro vás, mít najednou v týmu krajanku?

S: Já už jsem právě nebyla na krajanky moc zvyklá. Když jsem hrála za Slavii Bratislava, tak tam nějaké přišly, ale vždy odehrály pár měsíců a to bylo všechno. Byla jsem velmi ráda, hrát s Brazilkami je pro mě čest. Navíc jsem věděla, že přijde velmi zodpovědný člověk, takže jsem se na Julianu dost těšila. Potvrdila, že je skutečné skvělý člověk.
J: Solange je moje volejbalová máma.
S: Říká, že jsem její máma (smích).
Čeština je asi pro Brazilce těžkým oříškem. Nezáviděla jste Solange někdy, že se už umí perfektně dorozumět?
J: Určitě to není nepřekonatelná překážka. Samozřejmě bych chtěla umět víc jazyků. Těžké to bylo hlavně první měsíc. Solange byla ještě se slovenskou reprezentací a já tu byla měsíc s mým manželem z Brazílie sama. Neznali jsme ani slovo. Někdy mě z toho bolela hlava, jak jsem pořád slyšela češtinu.
S: Já jí absolutně rozumím, protože jsem zažila před devíti lety úplně to stejné. Portugalština nemá s čestinou nebo se slovenštinou vůbec nic společného. Ani jedno slovíčko. Do slova a do písmene nerozumíte vůbec ničemu. To byl strašný pocit.
J: Teď už se to dost zlepšuje. Chodím na angličtinu, došlo mi, jak je to důležité. Předtím jsem o to velký zájem neměla.
S: Řekla jsem jí, že v Evropě je angličtina absolutním minimem. Jinak tady nemůžete přežít. A vidím na ní, jak se zlepšuje. Navíc máme v týmu Američanky, které hovoří plynně a krásně.
J: Celý tým mi hodně pomohl. Na tom vždycky hodně záleží, máme tady hráčky z několika zemí. Spoustu slovíček už znám a díky tomu si hodně věcí dokážu zařídit sama.

Solange dorazila na Slovensko 5. prosince 2000. Zrovna panovala krutá zima. Vzpomenete si ještě, jaké to bylo?

S: To se nedá zapomenout. Bylo to hrozné. Hrozné (důrazně). Juliana přišla v létě, ale já v zimě, a to doslova extrémní zimě. Letěla jsem z Ria, kde jsem v té době hrála. Tam bylo léto, 40 stupňů, slunce, krása. Pak přiletím do Vídně a tam bylo minus 20. Dala jsem nohy ven z auta a řekla si: Ježíši Kriste, kam mě to vzali? Chtěla jsem okamžitě letět domů, byla mi strašná zima. Od té doby taková nebyla, až letos. Byl to extrémní šok, zároveň mě to ale probudilo. Uvědomila jsem si, že to tady bude daleko těžší, než jsem si myslela.

Jak snášela první evropskou zimu Juliana?

J: Já z Ria pocházím, takže můj život byl moře a slunce. Minimální teploty v létě byly 35 až 40 stupňů, přes rok 25 až 30. Teď jsem poprvé zažila sníh, bývalo minus 15. Měla jsem chřipky. Ale dalo se to zvládnout, i když to bylo někdy těžké.

V jednom rozhovoru se Solange jsem se dočetl, že třeba měla velké problémy s nákupem mléka. Jaké to bylo se aklimatizovat z hlediska obyčejného každodenního života?

S: Ano, kupovala jsem asi týden zkyslé. Bydlela jsem tehdy na pokoji s jinou Brazilkou a ta říkala: „Chudáci lidi, ani nemají obyčejné mléko, musejí se tu mít tak špatně.“ (smích). Ale na všechno si zvyknete, naučíte se.
J: Já nakupuju podle toho, jak jsou ty věci poskládané a jaké mají obaly. Už několikrát se mi stalo, že se to pak nedalo jíst. Ale bylo to krásně zabalené s pěknými obrázky (smích). Teď už ty základní věci znám, takže kupuju pořád dokola stejné.

Synonymem Brazílie je fotbal. Jaké je vůbec postavení volejbalu v této zemi, která produkuje zejména nejlepší fotbalisty světa?

S: Fotbal je a vždy bude číslem jedna. Ale volejbalové úspěchy Brazílie z posledních let posunuly tento sport na druhou pozici. V brazilské volejbalové lize není sice taková klubová rivalita jako ve fotbale, ale jsou tam také velmi kvalitní týmy, chodí spousta diváků. V posledních pěti letech šel volejbal v Brazílii hodně nahoru.

Je volejbal v Brazílii alespoň pro ženy sportem číslo jedna? Nebo je to taky fotbal?

S: To určitě fotbal. Dají vám míč do ruky a běžte hrát fotbal, ať jste kluk, nebo holka. To je jedno. Až potom se rozhodujete. Hodně to záleží i na škole, ve které jste.

Ale vy jste se třeba v mládí dala na házenou.

S: Ano, já jsem se dala na házenou, to byla nejhorší věc, co jsem v životě udělala. To není sport pro lidi, natož pro ženy, to ani náhodou.

Jaké byly vaše volejbalové začátky Juliano?Brazilka Juliana Valente alias Juzinha

J: Šla jsem se podívat na fotbal (smích). Na Flamengo (fotbalový klub z Ria de Janeira, který má nejvíc fanoušků v Brazílii, okolo 35 milionů, pozn. red). Byla jsem tam se svým otcem. Vedle stadionu hráli volejbal, v té době se mi začal líbit, zaujal mě a začala jsem hrát.

Zahrály jste si někdy volejbal přímo na slavné pláži Copacabana?

J: Ono to jde poměrně obtížně, protože přímo tam hraje několik profesionálních beachvolejbalových týmů. Já si občas na pláži zahraju, ale spíš jen tak ze srandy.
S: Ona hraje volejbal i na dovolené. Já nechci míč ani vidět.

Hraje se na Copacabaně víc volejbal, nebo fotbal?

J: My tomu říkáme footvolej. Protože je to v podstatě volejbal hraný nohama, protože míč neustále drží ve vzduchu. Pořadají se i velké turnaje a tohle se na plážích hraje suverénně nejvíc. To mají rádi.

V nedaleké Olomouci působí dva fotbalisté z Brazílie, Daniel Silva Rossi válí za Sigmu, Michel Fernando Costa zase za HFK. Znáte se?

S: Já je vůbec neznám. Jen manžel Juliany, který je taky fotbalista. Hrával třetí ligu za Kroměříž.
J: Ano, skamarádil se s Michelem. Trénoval tady, takže se poznali.

V Česku hrál váš manžel třetí ligu. Proč v Kroměříži skončil?

J: Byl zraněný, měl problémy s kolenem. Napřed tu byl se mnou, ale pak se vrátil do Brazílie. V Kroměříži s ním byli spokojení, chtěli, aby zůstal, ale to už byla i finanční otázka, protože měl lepší nabídky doma.

Solange vyhrála s brazilskou juniorskou reprezentací mistrovství světa juniorek, v seniorském výběru jste se ale nikdy neobjevila. Podle toho, co jsem se dočetl, tak to hráčky z Evropy mají prakticky marné.

S: Je to tak, já už to neřeším. Už mám slovenské občanství a hraji za reprezentaci Slovenska. Ale je to pravda, oni mají své programy a nebudou sledovat hráčky v Evropě, protože to po pravdě ani moc neuznávají. Tam je jiná kultura, úplně jiný způsob práce. Když se do Brazílie vrátí hráčka z Evropy, tak podle nich klesne její úroveň. Pak s ní nechtějí od nuly pracovat. Hráčky, které jsou v reprezentaci nebo se do ní připravují, jsou tímto systémem srovnány na nějakou základní úroveň nutnou pro reprezentaci a pak už stavějí jen na tom. Nechtějí s každou hráčkou pracovat individuálně, protože než by ji dostali na stejnou úroveň, trvalo by to nějaký čas. Je tam navíc extrémně velký výběr, takže nemají zapotřebí chtít nějakou jednotlivou hráčku, protože je za ní sto padesát dalších. My jsme si vybraly Evropu, takže s tím musíme počítat.

V brazilské nejvyšší soutěži Juliana hrála pod přezdívkou Juzinha. V Prostějově má na dresu napsáno Ju Valente. Proč?

J: Já tu přezdívku neměla moc ráda. V Brazílii jsou posedlí vymýšlením přezdívek. Všechny věci s koncovkou nho nebo nha, znamenají, že je to něco malinkého. Ju Valente mám na dresu, protože mě o to poprosil Leo, za kterého jsem vdaná. Valente znamená odvážný.

Jak to vypadá s vaším pokračovaním v Prostějově?

S: Já mám před sebou desátou evropskou sezonu a už předtím jsem řekla, že pak se budu rozhodovat, co dál. Tento ročník bych tedy chtěla dokončit zdravá. Už jednáme o pokračovaní. Vypadá to nadějně, měly bychom zůstat.
J: Já taky jednám, u mě to vypadá podobně, takže bych spíš měla zůstat. Chtěla bych.

Autor: Martin Dostál

18.4.2010 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Olomoucký hejtman za ANO Ladislav Okleštěk (vlevo) a olomoucký primátor za ČSSD Antonín Staněk
2 8

Hejtman i primátor skloubí funkce, pokud je zvolí poslancem

Ilustrační foto
3

Ranní mlhy zaskočily řidiče. Ti neví, jak používat mlhovky

AKTUALIZOVÁNO

Andrův stadion slavil první evropský gól Zlína, řež s Kodaní ale ohrozila mlha

Zápas Evropské ligy mezi Zlínem a Kodaní na Andrově stadonu lemovaly burácející ochozy plné žlutomodrých fandů ševců doplněné početným a hodně hlasitým dánským výsadkem. Utkání se však málem nedohrálo kvůli husté mlze, která se po přestávce snesla na olomoucký trávník.

Bojovala jsem i za dceru, říká Jana, které v těhotenství zjistili rakovinu

ROZHOVOR / Těšila se příchod dcery a spokojený život po boku svého partnera. Osud jí to ale zkomplikoval. V osmnáctém týdnu těhotenství jí nalezená bulka převrátila život naruby a musela bojovat – ne o jeden život, ale hned o dva. O tom jak prožívala nejtěžší chvíle svého života nám usměvavá Jana Ryšánková řekla v dojemném rozhovoru.

Babí léto si o víkendu neužijeme, neděle proprší

Zatímco v pátek se teploty ještě vyšplhají ke dvacítce, o víkendu klesnou až k 10 stupňům.

AKTUALIZOVÁNO

Havarovaný jeřáb na Dlouhých stráních shodili do vody

Až sedmý den po tragické nehodě na dolní nádrži hydroelektrárny Dlouhé Stráně se podařilo havarovaný bagr z hrany nádrže odstranit.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení