Místní obsluha jej zná, vždyť právě zde do víru organizace spadl.

Coby koordinátor má v současné době na starosti hlavně nábor lidí a zařizování ohledně Moravia Sport Expo.

„Člověka to musí jednoduše bavit," říká šestadvacetiletý student, který sám několik půlmaratonů, a letos dokonce maraton, uběhl.

Nicméně i přesto s úsměvem tvrdí, že je maraton jednodušší uběhnout než zorganizovat.

Jak jste se k organizování olomouckého půlmaratonu dostal?
Na začátku roku 2013 jsem se angažoval v Majálesu a shodou náhod zde v letním kině probíhaly různé organizační schůzky. Já jsem tam opékal na grilu a přišel za mnou vedoucí Majálesu a zeptal se mě, jestli bych se nechtěl nějak zapojit do půlmaratonu. Ten jsem o rok dříve běžel a řekl jsem si proč ne. Měl jsem dělat nábor lidí, protože jemu do toho v tu dobu přišla nějaká další práce a krylo se mu to a já na nabídku kývl.

Takže jste do toho spadl celkem po hlavě?
Docela jo. Ten první rok jsem zajišťoval nábor a organizaci na jednom z úseků. Další rok se stalo to, že jsem „povýšil" a dělal nábor i vedoucích a lidi na úseky také rozděloval. Letos je to v té fázi, že pomáhám také se zařizováním kapel, organizuju Expo, zajišťuju security…

Jak je to pro Vás z časového hlediska náročné?
S organizací jsem začal už v listopadu a poslední dny tomu věnuji i šest hodin. Kdybych to měl spočítat, tak organizační náročnost jde určitě do stovek hodin.

Co všechno zajišťujete?
Hlavně dělám nábor. V únoru jsem poslal prosbu na Univerzitu Palackého, která odeslala do všech studentských schránek informaci o tom, že probíhá nábor. Lidé se mi postupně začali ozývat, já si je ukládám do tabulky a píšu si k nim základní informace. Aktuálně mám přibližně 330 lidí, rozděluji je do určitých úseků a ty pak naplňuji dobrovolníky. Tohle vyžaduje hromadu emailů a k tomu řeším i samotné Expo. I k němu jsem musel dělat nábor, poněvadž se nemohli zúčastnit všichni, kteří na něm pracovali minulý rok. Dále jsem organizoval hudebníky, protože podél celé tratě budou takzvané music pointy. V Praze neznají místní kapely, tak jsem dostal na starost i tohle. Víceméně všechno je administrativní organizace.

Nejtěžší to mají pomocníci na trati

Co je na tom všem nejtěžší?
Neztratit nervy! Já tady jsem takový vztyčný důstojník RunCzechu, ale nejsem klasický zaměstnanec. Do firmy nevidím, takže když něco potřebuju urgovat, tak můžu pouze přes emaily nebo přes telefon. Nemám tu možnost si zajít do vedlejší kanceláře a říct, že chci to a to. Domluva je taková na delší lokte. Těžká je taky ta poslední fáze – rozdělování lidí do úseků. Představte si, že už to všechno uděláte a postupně se začnou lidé odhlašovat.

Třeba jako loni?
Ano. Minulý rok se mi hodně lidí odhlásilo z toho důvodu, že bylo špatné počasí, tak jsem měl chuť jim napsat, že závod zrušíme. Ale asi vůbec nejtěžší to mají lidé na trati. Tam se může stát, že někdo chce vjet do tratě nebo něco podobného. Když jsem na té pozici pracoval já, tak nastala situace, že jsem si musel před auto dokonce lehnout. Na úseku u nemocnice do tratě chtělo vjet nějaké auto, ale já jsem jim říkal, že je tam nemůžu pustit, že je trať zavřená. Odvolal jsem se na koordinaci s policií, ale oni nerozuměli, tak jsem si před ně musel lehnout. Dvě minuty po tomto incidentu kolem nás běželi běžci. Takže vyzdvihuji trpělivost a zachování klidu.

Lze najít i pozitiva, kterými Vás tato práce obohacuje?
Ze začátku to pro mě byla výzva. Věděl jsem, že v tu dobu tady poběží asi čtyři tisíce běžců, což bylo pro mě tehdy nepředstavitelné. Jsem z malé vesnice čítající asi pět set obyvatel, takže jsem byl moc rád, že jsem se do něčeho tak velkého mohl zapojit. Minulý rok jsem lidem, s nimiž jsem spolupracoval, rozesílal žádost o zpětnou vazbu. Hodně lidí závod hodnotilo kladně, půlmaraton dostal zlatou známku, ale nejvíce mě potěšila esemeska od bývalé koordinátorky. Ta mi napsala, že viděla trať i celý závod a že to byla paráda. Nabíjí mě hlavně to, když se všechno podaří, tohle člověk nemůže dělat pro peníze, musí ho to jednoduše bavit.

Vím o Vás, že rád běháte, co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?
Letos jsem uběhl maraton v Praze, ale nevím, jestli je správné, když řeknu, že uběhl. Spíše jsem ho překonal. Běžel jsem asi třicet kilometrů a pak to bylo „na indiána". Ano, byl to milník, ale více si cením toho, že jsem se na desetikilometrové trase dostal pod padesát minut nebo na půlmaratonu pod hodinu padesát.

Je těžší maraton uběhnout nebo ho zorganizovat?
Určitě zorganizovat. Obojí má sice svoje, ale třeba letos toho mám na starosti tolik, že nevím co dřív. Na maraton se lze nějak připravit, během samotného závodu má člověk občerstvovačky, doplní energii, a když nemůže, tak jednoduše skončí. Ale tady člověk běží půl roku a poslední dva týdny sprintuje a vzdát to nesmí.

Báječný Olomoucký půlmaraton OBRAZEM. Najdete se?

Olomoucký půlmaraton zrodil překvapení i dva rekordy

Půlmaraton - nejdelší trať možná bez přípravy

Od kolika let se běhání věnujete?
Za holkami jsem začal běhat až v rozpuku puberty, která u chlapů nikdy nekončí, a v Olomouci jsem často dobíhal tramvaje. Ale vážně, běžel jsem půlmaraton v roce 2012 a první opravdový závod jsem běžel někdy v roce 2009. Byl to terénní závod okolo Šumperku, nějakých třicet kilometrů. Ten jsem zaběhl za čtyři hodiny a dvanáct minut, což bylo hodně slabé. Teď už jsem někde jinde.

Kdo Vás přivedl k běhání?
Běhat mě naučil můj táta, a přestože mu je nyní třiasedmdesát, tak ještě minulý rok uběhnul něco krátkého. Hodně se udržuje v kondici. Já jsem nikdy sportovní typ nebyl, což možná může působit divně, ale kolektivní sporty jsem nikdy nevyhledával, spíš až na střední mě chytla atletika. Třeba když jsme museli uběhnout v tělocviku za dvanáct minut 2800 metrů, tak já jsem uběhl 2850, abych dostal jedničku. A na to už jsem tak trochu trénoval. A závody jsem začal běhat až před třemi roky. Nicméně teďka moc nestíhám, skrze organizaci, ale i tak si chodím tak lehce zaběhat desetkrát až patnáctkrát do měsíce.

Máte nějakou radu pro lidi, kterým se půlmaraton zalíbil a rozhodnou se, že jej chtějí příští rok taky zkusit?
Já jsem docela neortodoxní běžec. Osobně si myslím, že půlmaraton je nejdelší trať, na kterou se člověk nemusí připravovat. Samozřejmě pokud teda neváží sto padesát kilo. Odvolám se na slova kardiochirurga Pirka, který říká, že půlmaraton je nejdelší trať, na níž je lidské tělo stavěné. Člověk má totiž v játrech glykogen a zásobu energie přibližně 2500 kalorií, která na uběhnutí takhle dlouhé tratě přibližně stačí. Maraton je už specifičtější. Je nutné se tam dostat „přes zeď". Začíná docházet ke spalování tuku, což bych lidem bez tréninku určitě nedoporučoval.

V Olomouci je specifická atmosféra

Jak neztratit motivaci k běhání?
Mně pomáhá aplikace v mobilu, takzvaný sport tracker, kde vidím, kolik uběhnou mí přátelé. Najednou se mi zobrazí, že někdo uběhl osm kilometrů, tak já si řeknu, že uběhnu devět. To už je skoro deset, tak uběhnu deset. Na desátém kilometru si uvědomím, že se mi běží pořád dobře a pokračuju dál. Najednou mám čtrnáct a pořád běžím dál a zjistím, že do půlmaratonu už není tak daleko, tak uběhnu půlmaraton. Takže jednou z motivací může být tohle. Další variantou je třeba sehnat si sparing partnera. Na Facebooku funguje asi pět skupin, které chodí v Olomouci pravidelně běhat minimálně jednou týdně.

Vy běháte raději sám nebo s někým?
Já jsem spíše samotář. Rád si kontroluju a určuju tempo, ale nemám problém běhat s někým.

Který z maratonů a půlmaratonů se Vám osobně líbil nejvíce?
Olomouc je pro mě srdeční záležitost. V Olomouci jsem sedm a půl roku a pro mě je to město, kde jsem strávil třetinu života. Atmosféra tady je specifická. Například když běžci běží přes Flóru, kde je to obsypané lidmi, a malé čtyřleté děti si s vámi chtějí plácnout a je jim úplně jedno, že nejste z Etiopie, tak to je opravdu krásné. Kromě Olomouce jsem běžel ještě v Ústí nad Labem, atmosféra dobrá, ale nebylo to tak vřelé. Specifické to bylo v tom, že jsme běželi přes chemičku, kde diváci nemohli, takže třetina tratě byla bez diváků. Nemá to navíc takovou tradici, jako například v Praze nebo Olomouci.

Nevidící půlmaratonec: Diváci byli skvělí, běžci se sluchátky nás ale nazlobí

Půlmaraton zdolala i redaktorka Deníku: Hlavní je nastavit si to v hlavě

Operovaný se na běhu potkal s operatérem

Čím je závod v Praze jiný než ostatní?
Se startovním úderem začne hrát Vltava od Bedřicha Smetany a člověk stojí pod třicetimetrovými budovami, které jsou staré minimálně tři sta let. To je neskutečný zážitek! Také jsem byl rád, že jsem si konečně prohlédl Prahu. Například u Tančícího domu nebo na Smíchově jsem nikdy nebyl. Znal jsem jenom historické jádro, nic víc. Atmosféra tam byla dobrá. Letos se konal už jednadvacátý ročník, takže jsou na to lidi zvyklí, má to svou tradici.

Máte nějakou zajímavou historku spojenou s běháním?
Zajímavý zážitek se mi stal například nedávno na maratonu v Praze. Kdybych na šestatřicátém kilometru nepotkal Milana, tak bych to nedoběhl. Byl to zralý padesátník a začali jsme si povídat. Běželi jsme a na jednačtyřicátém kilometru jsme potkali pohřební ústav, což člověka poměrně namotivuje běžet dál.

A nějaký silný zážitek?
Těch je při běhání hodně. Třeba před třemi lety tady běžel člověk po operaci srdce a potkal se na startu se známým kardiochirurgem Pirkem, který ho operoval. Nebo zase poukážu na maraton v Praze, kde jsem v šatnách taky viděl švy na hrudnících. To se musí vidět, to nejde popsat. Člověka pak až zamrazí.

Autor: Dan Trombik