Jste spokojen s osmým místem?

Rozhodně. Do osmého místa byla kvóta na olympiádu. Vyjel jsem místo na olympijské hry, což je skvělé, nad tím jsem ani nepřemýšlel, že bych takhle vůbec mohl jet. Říkal jsem si, že kdybych byl ve finále B, tak by to bylo super.

Kdybyste skončil devátý, tak byste na místenku do Ria nedosáhl?

Asi by bylo, protože tam byli dva kajakáři, kteří to už mají vyjeté z debla, takže by se to asi posouvalo. Tohle je ale jistota na sto procent (usmívá se).

Splnil se vám sen?

Ano, byl to můj sen odjakživa. Jezdím pro to, abych se dostal na olympiádu. Třikrát mi to nevyšlo, ale teď už na stará kolena jsem se tam dostal (usmívá se).

Byla to vaše poslední naděje?

Já jsem říkal, že bych jezdil ještě i do olympiády v Tokiu, kdybych se tam teď nedostal (směje se). Asi bych to zkoušel dál, ale je fakt, že už bych na to byl starý. Mladí by mě potom už asi přejeli.

Místo jste vyjel pro Českou republiku. Máte jistotu, že do Ria pojedete právě vy?

Asi se o to budu muset poprat, ale je lepší se poprat u nás než venku (usmívá se). Přece jen to bude snazší. Pokud nebude nějaké zranění, tak bych to měl asi vyjet.

V čem to je, že jste na čtvrtý pokus zvládl splnit svůj velký cíl? Hrály roli i zkušenosti?

To asi ne, na dvoustovce to moc o zkušenostech není, protože se to vypálí, musí se jet co nejrychleji a pak to nějak vydržet do cíle. Tam žádná taktika, že bych si nějak přecházel do tempa, není.

Co tedy rozhoduje?

Asi musí být vrozená ta rychlost. Někteří získají na startu tolik, že pak už je ostatní sjíždějí, ale pak je už stejně nesjedou. Rychlá svalová vlákna asi rozhodují.

Jsou sprinty velký adrenalin?

Je, na startu se úplně klepu. Je to drsné, musí se vám podařit úplně všechno. Když se vám nepovede jeden záběr, tak se člověk propadne třeba o patnáct míst dozadu. Když projedete cílem, tak málo kdy víte, jak na tom vlastně jste.

Celý šampionát v Itálii vám vychází až nad očekávání. Tušíte, čím to je?

Je to až nečekané. Já už jsem byl spokojený po deblu, protože čtrnácté místo je super (v lodi s olomouckým parťákem Karlem Slepicou, pozn. red.). To jsem nezajel na mistrovství světa tak čtyři roky. I kdyby nevyšel singl, tak už jsem byl spokojený z toho debla. Ale v té dvoustovce jsou tak malé rozdíly, že je to hodně i o štěstí.

Hraje vám do karet, že jste celou sezonu zdravý?

Teď mám trošku pochroumaný loket, ale jinak můžu zaklepat na dřevo, že celou sezonu je to dobré.

Co máte s loktem?

Bolí mě tak měsíc a řekli mi, že mám tenisový loket, tak mi jej tejpují, abych to moc necítil na startech. Závod se s tím dá odjet, ale kdybych jel dva za sebou, tak už to asi neodjedu. Jeden ale zvládnu.

To se vám přihodilo při kanoistice?

Jo, tenis nehraju, tomu se vyhýbám (směje se). Stalo se to při kanoistice, jak posiluju, tak se mi asi nějak přetížil úpon. Každý den člověk chodí do posilovny a na vodu, do toho ty sprinty, takže na ty vazy to jsou asi docela šupy.

Posilujete teď ještě víc než v předchozích letech?

Trochu jsem letos změnil trénink a víc jsem posiloval, protože jsem byl se slovenskými sprintery na jaře v Africe. Trošku jsem od nich odkoukal i něco jiného a trošku jsem víc i posiloval a ztěžkl.

Prozraďte, jak jste se dostal ke kanoistice.

To je skoro jak s klanem Fuksů (směje se). Děda jezdil, táta jezdil… (smích). Táta mě dřív trénoval a já jsem vlastně odmalička u vody. Je to taková rodinná záležitost.

Co vás u tohoto sportu stále drží?

Baví mě to čím dál tím víc. Jak jsem starší, tak si to víc užívám. Dřív jsem byl strašně nervózní a pořád jsem to prožíval, jestli zajedu nebo nezajedu. Teď si říkám, že mi zbývá jedna sezona nebo dvě, takže si to jdu jenom užít.

Prospělo vám, že jste v Olomouci mohl trénovat i s Karlem Slepicou?

Určitě je to lepší. Když jezdíme ve dvou, tak to určitě přináší víc. Když chodí člověk trénovat sám, tak si říká, že jede naplno, ale přece jen v hlavě to je, že jako nejede. Když člověk trénuje s někým dalším, tak se víc hecne.

Autor: Martin Mls, Miroslav Mazal