Jste kondičním trenérem Jiřího Procházky. Jak se k němu kluk ze Štarnova dostane?

Než jsme začali spolupracovat, tak jsme se s Jirkou potkali třikrát za dva roky. Přišlo mi to jako velká náhoda vzhledem k tomu, že je Jirka z Brna a já z Olomoucka. Život mi řekl, že se máme seznámit a předat si nějaké věci. Máme také společné přátele a ti nás nějakým způsobem propojili. Možná to není úplně odpověď, ale mělo to tak být.

On vám potom sám nabídl spolupráci?

To nějak vyplynulo. Seznámili jsme se v době, kdy byl čerstvě po operaci ramene. Takže jsem mu nejprve pomáhal při rekonvalescenci a postupně to přešlo ke spolupráci, kterou máme teď. Jsem v jeho týmu momentálně asi rok.

Jaká je náplň vaší práce?

Chystám mu různé tréninkové plány, co se týká silové a kondiční přípravy. On má pak další tréninky s kouči z různých bojových sportů. Když bylo hodně potřeba po operaci ramene, tak jsme se viděli prakticky denně, byl potřeba dohled, protože při rehabilitaci po takovém zákroku je méně prostoru na chyby, zvlášť u takového sportovce. Postupně se to lepšilo, přecházeli jsme do silových věcí a už to šlo i na dálku. Poslední měsíce se vidíme třeba dvakrát týdně a já mám prostor také na další klienty.

Jiří Procházka je hvězda, jaké to pro vás je držet nad ním pevnou ruku, aby vás poslouchal, co má dělat?

Určitě je to těžké a já se pořád učím být v komunikaci s lidmi více asertivní a dominantní. Tím, že je hvězda, tak je to pro mě velká škola. Od doby, co se známe, tak to hodně změnilo můj přístup k lidem. Řeknu si co chci a co ne. Dříve bych více mluvil tak, abych ostatním neublížil a potlačoval tím své já. Teď jsem více dospěl, dozrál a hodně mi to dalo.

Ukázka tréninku Jiřího Procházky od 18.10:

Zdroj: Youtube

Stává se, že řekne, že něco dělat nechce nebo nebude?

To se neděje. Jirka je dominantní člověk, který ví, co v životě chce a co je pro něj nejlepší. To co se nastaví, to do puntíku udělá, pak ho ale zajímá, proč se které věci dělaly, jaký mají smysl a to se mi líbí. Chce tomu rozumět a zároveň je otevřený a říká věci tak, jak je cítí. Upřímnost je důležitá, protože každý zná to své tělo nejlépe, proto člověk musí komunikovat s tím, kdo jej má zlepšit. Když já jako trenér budu mít zpětnou vazbu, tak z toho může být perfektní výsledek.

Je váš vztah spíše přátelský nebo trenér-svěřenec?

Věřím, že jsme zároveň přátelé. Myslím si, že bez toho by to nefungovalo. Je potřeba si rozumět na lidské bází a chtít trávit s tím druhým člověkem čas. Vídáme se i mimo tréninky a bavíme se o normálních věcech. Je ale vždycky důležité odlišit ten vztah trenér-svěřenec, protože vztah dvou přátel se prostě někdy ke cvičení nehodí. Je však dobré, když se tyto dva světy propojují.

Jiří Procházka působí jako svérázný člověk. Jak těžké bylo se naladit na stejnou notu?

Máme hodně společného a podobné charakterové vlastnosti. Oba se hodně let věnujeme meditaci, rozvoji ducha, kontrole mysli a vnímání světa. Díky tomu jsme si k sobě našli cestu a rozumíme si. Máme podobný směr být nejlepší v tom, co děláme. Jsme naladěni na stejnou notu, což je strašně důležité při jakékoliv spolupráci. Je nutné, aby si lidé rozuměli primárně lidsky a energie jela stejný směrem. U nás tomu tak je. Celkově jsou tito lidé ze světa bojových sportů zajímaví.

Jak to myslíte?

Když se setkáváte s nějakými fakt dobrými boxery či MMA zápasníky, tak mají kolem sebe jinou energii, auru. Nedá se to úplně popsat, ale když přijdou ti nejlepší, tak to člověk pozná. Cítíte něco takového surového, primárního, pudového. Lidé se odjakživa účastnili různých klání, kde šlo o život a museli bojovat. Každý to v sobě nějakým způsobem má. Je zážitek s lidmi, jako je Jirka, trávit čas. Přijde mi, že jsem to nikde nezažil. Tito lidé dokážou být mezi tímhle surovým stavem, kdy jdou do klece zemřít a toho druhého v uvozovkách zabít. Jsou tak nastavení, ale zároveň k sobě mají respekt a pokoru k tomu, co dělají. Samozřejmě tam jsou různé výjimky, které to kazí. Celkově nad sebou však mají bojovníci velkou míru kontroly a není to u nich jen o zuřivosti a duté hlavě. Jinak je ale strašně jednoduché se tím nechat pohltit, když se mezi nimi pohybujete. V určitých věcech jsou prostě jiní a člověka to natáhne.

Vás už to vtáhlo?

Já jsem dlouholetý fanoušek bojových sportů. Dříve jsem se tomu také na amatérské úrovni věnoval, dělal jsem kickbox, ale nebyl jsem úplně největší dravec, takže jsem přestal. Nedávno jsem se k tomu ale vrátil, teď boxuji a vliv na to mělo určitě i to, že jsem u Jirky v týmu. Uvidíme, jak to půjde, ale je tam výhled, že bych mohl mít do půl roku až roku nějaký zápas.

Dá se tedy říct, že kondiční trenér byla nějaká cesta, jak u bojového sportu zůstat?

Určitě. Zajímám se o to hodně a chtěl jsem tomu být na blízku. Naplňuje mě to a teď bych se už chtěl věnovat i z pozice kouče pouze bojovým sportům. V minulosti jsem byl u hokejistů v Prostějově, amerických fotbalistů v Přerově, ale teď směřuji k bojovým sportům.

S Jiřím Procházkou jste byl na posledním zápase v New Yorku. Byl to největší zážitek?

Asi ano. I když jsem měl ještě štěstí, že jsem s ním byl také ve Vegas, kde je UFC Performance institut, což je obrovské centrum, kde mají zápasníci veškerý komfort pro trénink, regeneraci a různou péči. Viděl jsem, jak to tam funguje a to byl možná ještě větší zážitek. Bylo to neuvěřitelné. Pohybuje se tam několik šampionů zároveň. Člověk tam dostane spoustu inspirace a vidí, jak někteří lidé ví víc a podobně.

Takže možná další cíl?

Byl by sen pracovat tam nějakou část života. Ale už mám postavený dům ve Štarnově, takže je spíše mojí ambicí bydlet tady a cestovat. Podívat se v pravidelných intervalech do Ameriky a posouvat se profesně. Najít tam nějakou spolupráci. Chtěl bych mít pod sebou nejlepší zápasníky.

Říkáte, že jste fanoušek bojových sportů. Jaký je váš názor na Clash of the stars?

Neviděl jsem ještě ani minutu žádného přenosu, ani mě to neláká. Nechci tomu věnovat energii. Člověk se na to může podívat, mít z toho srandu a nebrat to vážně, ale už tím tomu věnuje energii a já vím, kam chci energii v životě věnovat. Je to vtipný bizár, lidé mají rádi show, takže si to své diváky našlo.

Věnujete se také neprofesionálním sportovcům?

Kdokoliv může přijít a zaplatit si lekce. Učím klienty od základů, jak správně cvičit a potom sestavujeme plán, ve kterém můžou pokračovat sami. Můžou přijít i jen na jednu lekci, ale většinou se jedná o dlouhodobější spolupráce. Klienti se mi za osm let, co jsem začínal v Ultimate Fitness, protočili. Jsou tam ale tací, kteří ke mně chodí léta. Teď mám více sportovců a jak jsem říkal, je to cesta, kterou bych se chtěl vydat. U těch je to složitější, protože se musí spojit dohromady výkonnost, zdraví těla, kondice, síla…

Spousta lidí začne cvičit sama. Mnohdy dělají cviky špatně. Co byste jim poradil?

Pět let fyzioterapie mi dalo v určitých věcech, které jsou důležité pro zdravé fungování těla, dobrý základ. Když člověk cvičí, tak to potom všechno vychází ze stejných principů. Na škole jsem je dobře pochopil a teď je můžu lidem předávat od píky, aby věděli, jak tělo funguje a potom už dokáží cvičit správně. Řekl bych, že většina lidí cvičí špatně, ale jsou to malé věci, které se dají jednoduše odbourat a přeučit. Je dobré projít si základy, aby věděli, jak dobře dýchat, zapojit kyčle, lopatky, chodidla, břicho. K tomu může stačit hodina, dvě. Když bude někdo dělat cviky dlouhodobě špatně, tak to povede k tomu, že jej začnou bolet záda, rameno, za krkem a podobně a bude muset vyhledat pomoc.

Ukázka cviku od Filipa Lukeše:

Říkáte, že moc lidí neumí cvičit správně. Můžou si spíše ublížit?

Moc lidí se neumí hýbat, protože se mi zdá, že v téhle společnosti už je pohyb něco navíc. Nutnost pohybu není přirozená. Moje babička s dědou museli a měli komplexní zatížení těla. Teď lidé celý týden sedí a pak se jdou odpálit do fitka, kde to ještě nedělají úplně správně a pak se diví, že je něco bolí. Tyto věci se dají odrovnat, když se nastaví režim. Zároveň je ale podle mě každý pohyb lepší než žádný. Silový trénink je vždy ku prospěchu, pokud se dělá alespoň do určité míry správně. Jsou různé studie, že celoživotní silový trénink až do co nejpozdějšího věku je klíč k dlouhověkosti a funkčnosti těla. A nemusí to být nic náročného. Není to jen o tom, že se pak člověk dokáže lépe hýbat, ale odráží se to také v další kvalitě života.

Blíží se Vánoce, spousta jídla, cukroví… Co udělat pro to, aby se lidé cítili dobře?

Ať to tak neřeší a užívají si život. Jsou Vánoce, tak ať si je užijí, přecpou se cukrovím a nic nedělají. Ať si pak přes rok najdou co nejvíce pohybu. Ať se více věnují sobě a svému tělu. To je jediná investice, kterou člověk v životě má a která dává smysl. Zbytek jsou hlouposti. Lidé si toho neváží a začnou to řešit až jistotu ve zdraví a svém těle začnou ztrácet. Mnohdy je už pak pozdě nebo je složitější se vrátit.

Filip Lukeš může chystat Jiřího Procházku na další zápas: