„Atmosféra, která panuje uvnitř týmu, mi bude chybět. Já jsem ale ráda, že už znovu můžu trénovat a doufám, že se vrátím silnější,“ prohlásila olomoucká rodačka.

Zranění v obličeji se vám přihodilo v souboji vašeho Göppingeru s Metzingenem, kdy vás zasáhla Marija Obradovičová. Vzpomínáte si, jak se vše událo?
Vzpomínám si na to hodně dobře, myslím ze takové zranění jen tak z paměti nevymizí. Byl to druhý zápas po zranění lýtka a trenér mě ještě šetřil. Nastupovala jsem tedy až někdy okolo 13. minuty. V útoku jsme ztratily míč, já se vracela středem zpět. Právě Marija Obradovičová postupovala už od půlky sama s míčem. Vedle mě stála ještě spoluhráčka a Obradovičová se ji snažila obskočit, což se jí povedlo. Já na poslední chvíli chtěla ještě situaci zachránit blokem a skočila jsem tam, jenže to už Obradovičová vystřelila, dala gól a mně, jak se říká, dotáhla do obličeje, čímž mi zlomila podočnicovou kost. Myslím, že to nebylo ani půl minuty, co jsem byla na hřišti. Asi jsem trhla rekord.

Je to nejhorší zranění, které se vám v kariéře událo?
Já nikdy až do letošní sezony nebyla vážně zraněná. Vyvrtnutý kotník, bolavé koleno nebo rameno, to jsou prostě zranění, která k házené patří a se kterými jsem se uměla vždycky vypořádat a hrála buďto přes bolest nebo pod prášky. Ale letošní sezonu se mi nějak lepí smůla na paty. Na začátku jsem si natrhla lýtkový sval, ale za tři týdny už jsem zase hrála. Jenže druhý zápas po zranění se mi stalo tohle. Nic horšího se mi v kariéře nepřihodilo a byla to moje první operace. Pokud nepočítám zánět slepého střeva někdy ve třetí třídě, kdy mě ani neoperovali, tak to byl i první pobyt v nemocnici.



Prošla jste si v prvních dnech hodně těžkým obdobím?
V první chvíli, kdy mi doktor řekl, že to mám zlomené a čeká mě operace, mi proletělo hodně věcí hlavou. Já, která jsem za celou dobu v Německu vynechala v lize maximálně dva zápasy kvůli angíně, mám teď jít na operaci a dva měsíce nic nedělat? S tím jsem se na začátku hodně těžko smiřovala, ale s odstupem času už jsem si na to nějakým způsobem zvykla jsem ráda, že operaci mám za sebou. Už nejsem oteklá, ani modrá takže už je to lepší.

Jak rychle se dáváte do kupy? Jak probíhá léčba a co vám zdravotní stav momentálně dovoluje absolvovat v rámci tréninku?
Jsou to tři týdny od operace a jsem od středy v plném tréninku. Samozřejmě, že házenkářské věci musím absolvovat se speciální maskou, ale jinak mám od lékařů dovoleno všechno. Po propuštění z nemocnice jsem šla téměř hned do práce. Týden na to, co mi vytáhli stehy, jsem pomalu začala jezdit na kole a lehce už proběhlo i fitness, takže jsem aspoň ráda, že nemusím sedět doma a můžu být zase na tréninku, i když musím ještě dávat pozor a šetřit se, aby to nebyl pro oko velký nápor.

Zranění vás, dle aktuálních informací, s téměř stoprocentní jistotou připravilo o mistrovství Evropy. Berete to jako fakt, nebo stále doufáte v účast na šampionátu?
Jelikož ochranné pomůcky na obličej, jako je maska, nejsou v zápase dovoleny, téměř s jistotou nepojedu. Osm týdnu nesmím dostat žádný úder do obličeje, a i když bych ráda jela, tak to prostě bohužel nejde. Kdyby nešlo o oko, určitě by se to dalo nějak udělat, ale tahle je to bez šance. Já trenérovi hned druhý den poté, co se to stalo, volala, že to nepůjde.

Těšila jste se na mistrovství Evropy?
V říjnu jsem změnila pracovní pozici na úřadě, pracuji teď víc a s reprezentací to jde skloubit hodně těžce. Přesto jsem si to v práci domluvila, že na mistrovství pojedu, i když jsem na prvním soustředění nebyla – prvotně kvůli práci, potom do toho přišlo ještě zranění lýtka. Už to beru jako fakt, i když pro mě bude hodně těžké vše sledovat jen od televize. Atmosféra, co vždy panuje uvnitř týmu, to je proste vždy něco speciálního, takže mi to určitě bude chybět. Ale co se dá dělat, vše se děje, jak já říkám, z nějakého důvodu.



Je to pro vás zklamání i vzhledem k loňskému mistrovství světa, kdy jste vstřelila vítěznou branku proti Rumunsku a pomohla týmu k senzačnímu postupu do čtvrtfinále?
Tehdy jsem dala Rumunsku vítěznou branku já, ale věřím, že to tentokrát vstřelí někdo jiný. Tým má obrovskou sílu a týmového ducha. Já holkám věřím, že opět dojdou daleko. Pokud postoupí ze skupiny, mám v plánu se jet podívat a aspoň na jeden zápas a podpořit je, protože Nancy není z Göppingenu daleko.

Jak na zranění reagovalo okolí a přátelé? Cítila jste velkou podporu?
Podpora od rodiny, známých, kamarádů i fanoušků byla obrovská. Hned, co se všichni dozvěděli diagnózu, jsem dostávala spoustu pozitivních a povzbuzujících zpráv a to mi taky dodalo sílu to nějak ty první dny přežít. Nebylo to jednoduché, ale to nejhorší mám za sebou a teď už musím být jen trpělivá, krok po kroku se dostávat do formy a vyhlížet další zápas, ve kterém nastoupím, což bude po Vánocích.

A co soupeřka Marija Obradovičová? Omluvila se vám?
Marija se mi omluvila v poločase, že to nebylo úmyslně, což bych si ani nemyslela, že by v tom úmysl být mohl. Byla to prostě nešťastná náhoda asi jako její koleno, ve kterém si týden na to přetrhala vazy a o mistrovství Evropy tudíž přišla taky.

Budete se do zápasového procesu vracet s velkou chutí? Chybí vám teď házená a budete do všeho chodit pořád stejně „po hlavě“?
Samozřejmě už odpočítávám dny, kdy opět budu moct naskočit do zápasu. Ještě to chvíli potrvá, ale jsem neskutečně ráda, že už můžu normálně trénovat, takže mám teď velkou chuť a hlavně motivaci být co nejdřív ve formě. Dívat se na holky jen z tribuny a nesmět hrát, to je pro sportovce podle mě ten nejhorší pocit. Ale nevzdávám se, makám a brzo budu zpět a doufám ze silnější.