Studentka Lékařské fakulty Univerzity Palackého je totiž dobrovolnicí ve Fakultní nemocnici Olomouc, kde působí na infolince urgentního příjmu.

„Je to opravdu velká škola profesního života, když vidíme, jak zdravotníci se zvládají popasovat s náročnou a závažnou stresovou situací,“ popisuje olomoucká házenkářka a budoucí lékařka.

Jak jste se vlastně dostala k dobrovolnické činnosti v nemocnici?

Uprostřed minulého týdne naši zástupci pátého a šestého ročníku se ujali iniciativy a vytvořili databázi dobrovolníků z řad studentů lékařské fakulty a každý, kdo chtěl nějakým způsobem pomoct, se tam mohl přihlásit. Hned v prvním týdnu se nashromáždilo zhruba dvě stě studentů. Jejich seznam byl předán do fakultní nemocnice, která si studenty shromáždila a dále je poslala na kliniky podle potřeby. Ta pomoc se netýká jen naší nemocnice, ale další studenti jsou posílání například do nemocnice v Prostějově, pomáhají taky v Uherském Hradišti. Někteří slovenští studenti pomáhají doma. Je to taková komplexní pomoc.

Jaká je náplň vaší práce na infolince urgentního příjmu?

K nám se dovolají všichni pacienti, kteří volají na urgentní příjem. My jim buď odpovídáme na dotazy, když se například ptají, kde se testuje na koronavirus, nebo co mají dělat, když mají příznaky. Dále je informujeme o rozdělení provozu urgentního příjmu, aby se nemíchali infekční a neinfekční pacienti. V neposlední řadě je přepojujeme na jednotlivé kliniky, když potřebují informace například o svých příbuzných.

Jsou směny náročné především po psychické stránce?

My pracujeme v pětičlenném týmu a střídáme se po dvanáctihodinových směnách. Denní směna je od sedmé hodiny ranní do sedmé hodiny večerní. Nejtěžší je udržovat se pořád v psychické pohodě. Na druhou stranu je to obrovská zkušenost, kdy si můžete vyzkoušet zátěžovou stresovou situaci v praxi. Vnímám to jako velkou školu v komunikaci s pacienty.

Poslední zápas Zory jste nemohla hrát kvůli zranění, pak přišla zpráva o přerušení házenkářské sezony. Tohle vám ulehčilo rozhodování, zda nastoupit do nemocnice?

Ano, neměla jsem hrát ani Final Four poháru, abych zraněné rameno vyléčila. Zároveň jsem se musela rozhodnout, jestli do toho půjdu, protože bych pak nemohla chodit na tréninky, abych neohrozila spoluhráčky. Situace se potom vyvíjela a nabrala takový směr, že mi to ulehčilo rozhodování.

Jaká v nemocnici panuje atmosféra v době, kdy veškerý personál jede na maximum?

Pro nás je to opravdu velká škola profesního života, když vidíme, jak zdravotníci se zvládají popasovat s náročnou a závažnou stresovou situací. Dělají maximum pro to, aby chod nemocnice byl nezměněný. Také je úžasná vlna solidarity lidí, kteří donášejí doma ušité roušky nebo se snaží pro zdravotníky zprostředkovat nějaké občerstvení. To je super, když se někdo takhle snaží pomoct. Škoda, že všichni nemůžou vidět, jak to v nemocnici funguje, jak lidi jedou na sto procent, mnohdy jedou několik směn po sobě, protože je personální nedostatek kvůli tomu, že jsou někteří zdravotníci v karanténě nebo se musejí starat o svoje děti. Je to úžasné, co pro nás dělají.

Daří se držet pozitivní nálada?

Pořád se snaží udržovat pozitivní atmosféru, i když to samozřejmě vždycky nejde. Já ale musím říct, že jak se s tím popasovali, tak klobouk dolů před nimi.

Coby studentka medicíny teď sbíráte jedinečné zkušenosti před nástupem do praxe?

Zkušenost je to k nezaplacení, protože je to bezprecedentní situace, která teď nastala. Žádná situace si zatím nevyžadovala taková opatření, která jsou dnes. A nejen pro nás mediky, protože pomáhá spousta studentů i třeba z fakulty zdravotních věd nebo z pedagogické fakulty. Ti zase pomáhají s hlídáním dětí. Je super, že si můžu něco takového vyzkoušet před tím, než se za nějaký rok a půl dostanu do své praxe. Jak s pacienty můžu komunikovat v takovém prvotním kontaktu, tak se i učím, jak reagovat na to, když mají nějaký stres, který se u každého projevuje jinak.

Je to pocit zadostiučinění, pomáhat lidem touto cestou?

Je dobré si vyzkoušet, jak s nimi komunikovat, aby na konci byli spokojení s tou odpovědí a informacemi. I přes telefon vnímáte, že jste jim pomohli, že mají úlevu, že se dozví nějakou pozitivní zprávu a nebo že jste je nasměrovali, aby se nepohybovali v nějakém bludném kruhu mezi institucemi.

Do jakého oboru v lékařství máte namířeno?

Mám takové dvě oblasti, které jsou svým způsobem spojené. Buď to bude gynekologie a porodnictví, kde bych se chtěla zaměřit na onkogynekologii. Nebo by to byl druhý směr, kterým by byla onkologie. K těmto dvěma oborům ve škole nejvíc inklinuji.

Tohle je váš největší životní cíl? Výš než házená?

Ano, určitě. Možná že kdybych neměla tolik zranění, tak bych to vnímala jinak. Ale přece jen tohle vnímám jako takové poslání, takže vzdělání je pro mě na prvním místě.

Máte velkou motivaci stát se lékařkou?

Ano, chci se stát dobrým doktorem, ke kterému budou pacienti rádi chodit, budou ho respektovat, budou se cítit, že mu na nich záleží a že udělal vše pro to, aby je provázel nemocí a dostal z toho zdravotního stavu.

Jaké jsou podle vás prognózy aktuální situace? Jak dlouho ještě potrvá nouzový stav?

Jak to vnímáme, tak teď je takový klid před bouří a očekává se, že to nejhorší máme před sebou. Ale všechno bude záležet na tom, jak budou lidé dodržovat preventivní opatření, aby to nedopadlo jako v některých jiných evropských zemích, jako je například Itálie, Španělsko, nebo teď Velká Británie.

Mají lidé šanci situaci ovlivnit?

Všechno je to o lidech, ale myslím, že už si to většina začíná uvědomovat. Bylo super pozorovat, že den před vyhlášením povinnosti nosit roušky, byla spíš ostuda si ji nasadit. Ale ten další den nastal obrat o sto osmdesát stupňů. Takže si myslím, že pokud to bude takhle dál pokračovat, tak jsme na dobré cestě, aby se situace co nejrychleji zvládla.

Pomohli v tomhle směru hodně i sportovci, kteří propagovali nošení roušek na sociálních sítích?

Hodně sledujeme, co se děje v médiích. I my na Zoře jsme se snažily nabádat fanoušky, aby se za roušky nestyděli. Vlna, která se zvedla, je parádní. Spoustu lidí inspirovala k tomu, aby ta preventivní opatření začali dodržovat.

Zmínila jste pomoc veřejnosti. Zapojily se i vaše spoluhráčky a ušily roušky?

Ano, budou mi roušky předávat, abych je mohla donést do fakultní nemocnice. Zároveň mi taky daly pár roušek pro seniory, protože bydlím v domě, kde mám hodně sousedů seniorů.

Jak v aktuálních podmínkách odpočíváte a jak se můžete udržovat ve sportovní formě?

Já má výhodu, že bydlím na Tabulovém vrchu a kousek od místa, kde sídlí záchranná služba je lesík, do kterého chodím běhat. Samozřejmě s rouškou, kterou nesundávám. A když si doběhám, tak si ještě něco zaposiluji doma, abych se udržovala s ramenem. Samozřejmě je to náročné, když někdo bydlí v centru, tak má ty možnosti omezené. Ale každý si dneska může najít na internetu něco, podle čeho by mohl cvičit doma.

Co pomáhá k dobrému mentálnímu rozpoložení?

Snažím se udržovat denní režim: pravidelné vstávání, pravidelná strava, abych nevypadla z denního rytmu. Ze začátku jsem měla trochu problémy se vstáváním brzo ráno, ale na to si člověk taky navykne. Mám pár ranních rituálů, jako třeba pozorování východu slunce. Zdá se to jako maličkost, ale mě to nabudí na každý den (usmívá se).

Očekáváte, že by se házenkářská sezona ještě mohla po pauze rozběhnout a dohrát?

Do půlky dubna bychom měli dostat vyjádření od Českého svazu házené, jestli se bude dohrávat MOL liga. Uvidíme, jaké bude jejich stanovisko. Taky byl odložený pohár, uvidíme, jestli se to stihne dohrát do začátku prázdnin, nebo se třeba bude hledat termín v létě.

Vy z pozice sportovce, který vidí a zažívá dění v nemocnici, jste pro dohrání sezony?

Těžká otázka. Například v Německu se nebude dohrávat bundesliga, alespoň tedy ženská část a očekává se, že stejně dopadne i mužská. Z mého pohledu nevím, jestli by mělo smysl dohrávat sezonu po nějaké dvouměsíční pauze. Ale bude záležet vše na tom, jak se bude situace v Česku vyvíjet. A taky na to, jak se domluví český a slovenský svaz, jelikož máme společnou ligu.