Větší utrpení ale olomoucké rodačce působí národní tým. Maják, ke kterému vždycky vzhlížela a byla ochotná udělat téměř vše, už jí zřejmě nebude na cestu házenkářským světem ukazovat směr. Nedokáže totiž souhlasit se změnami, které se v reprezentaci v poslední době udály, a říká: „Trenér nemá důvěru ve mě a já nemám důvěru v něho.“

V posledních dvou letech vás trápila zranění, na jaře už to vypadalo dobře, ale všechno zase změnila reprezentační akce O štít města Chebu.
V klubu mě nechtěli pustit, ale já jsem si to vymrčela pod podmínkou, že nesmím přijet zraněná. Odjela jsem, a nebylo to šťastné rozhodnutí. Poslední zápas na turnaji proti Litvě v průběhu prvního poločasu jsem v útoku měla balón a pak jsem se vracela do obrany, a najednou jsem zjistila, že mě bolí prst.

Doteď nevím, jak se to stalo, myslela jsem si, že jsem si ho vyvrátila. Odehrála jsem celý zápas, ale strašně jsem se bála vrátit do klubu a doufala jsem, že to bude dobré. Jenže přes noc mi to strašně nateklo a ráno už jsem volala doktorovi, že mám asi vykloubený prst. Během dvou hodin už jsem byla v nemocnici a plánovali mi operaci, protože se ukázalo, že mám komplikovanou zlomeninu druhého článku, který je podélně prasklý a k tomu se ulomil kousek kloubu a odpadl do jiného směru. Ptali se mě, jestli jsem spadla z pěti metrů prstem do betonu, že tohle se nestává.

Jak to přijali v klubu?
Jak jsem přijela z nemocnice, tak jsem se bála to trenérovi zavolat a prosila jsem doktora, aby schytal první útok za mě. Ale pak jsme se bavili den před mou operací a oznamovala jsem mu, že na devětadevadesát procent končím s házenou, už jsem to prostě nezvládala.

Za pět minut dvanáct, když už mi teda začal plánovat odjezd, jsem si vzala ještě čtyři dny na rozmyšlenou s tím, že uvidíme po operaci, protože to byla moje první a já jsem se strašně bála. Po čtyřech dnech jsme se s přítelem domluvili, že to ještě zkusíme. Cítím se totiž špatně vůči klubu, pořád bych mu chtěla něco vracet.

Přesto jste pak v průběhu play-off nastoupila, jak k tomu došlo?
Neměly jsme hráčky, neměly jsme nic, šlo nám o všechno a dostaly jsme soupeře, který nám pasoval. Myslely jsme si, že prohrajeme první zápas play-off, který jsme hrály venku, a byl to strašný nervák, ale ten zápas jsme dokázaly vyhrát. Tou dobou jsem měla asi tři týdny po operaci, holky hrály v šesti lidech, a tak jsem šla za fyzioterapeutem s tím, že je mi jedno, co řekne, ale příští zápas hraju.

Doktoři s tím souhlasili?
Samozřejmě mi to zakázali, ale když jsem tlačila, tak se ukázalo, že by to teoreticky šlo, kdybych hrála se sádrou. Ta samozřejmě není dovolená, takže doktor u varné konvice modeloval takový gyps pro sportovce a k tomu ty estetické práce, protože to nesmělo být vidět, všichni totiž věděli, že jsem zraněná.

Při nástupu na hřiště mi schovávali ruku, měla jsem na tom asi čtyři vrstvy tejpu, aby to nebylo cítit, kdyby mi na to náhodou někdo sáhl. Zápas jsme vyhráli, dostali jsme se do utkání o páté místo, a to už bylo jasné, že se sádrou budu hrát.

Na jak dlouho se léčení odhadovalo?
Řekli mi, že optimální by bylo osm týdnů na to, aby se to zahojilo.

Takže doktor řekl osm týdnů a vy jste s tím po třech týdnech hrála?
Doktor řekl optimální a u sportovců to nikdy není optimální. (smích) Moje první otázka samozřejmě zněla, kdy zase budu moci hrát. A doktor odpověděl, že normálně se to léčí osm týdnů, ale u sportovců je to samozřejmě méně.

S Thüringer HC se vám nakonec podařilo vybojovat páté místo, to znamená možnost hrát v poháru Challenge, je to tak?
Ano. A strašně mě na jednu stranu v uvozovkách štve, že Zora vyhrála titul, i když jim to samozřejmě přeju a fandila jsem jim. Doufala jsem totiž, že bychom se v poháru mohly potkat, protože letos hrála Zora právě Challenge Cup a v dalších kolech se dělají losy podle vzdálenosti, takže byla šance. Teď je to pryč, protože budou hrát o pohár výš. Ale potkáme se dvakrát v létě, jednak v Olomouci na Poháru míru, a předtím i v Německu.

Současný stav vašeho prstu tedy vypadá jak?
Strašně mě to trápí. Kdyby se to stalo na levé ruce, tak bych byla šťastná, ale bohužel je to na té střelecké a to mě omezuje. Je to blbé zranění, holt budu mít bohužel trvalé následky, ale když pominu estetické záležitosti, protože je to na pohled hrozné, tak mě mrzí, že je to pravá ruka, moje síla. Já doteď v tréninku nemůžu pořádně chytit balón. Když jsme hráli zápas, tak já se nesoustředím jen na to, jak mám reagovat na soupeře, ale i na to, jak mám chytnout balón, protože doteď mám sádru. Řekli mi, že bolet mě to bude minimálně půl roku a nenarovnám to už nikdy.

Myslíte si, že to je věc, která k házené patří?
Já si nemyslím, že trvalé následky by měly ke sportu patřit. (smích) Ale u každého sportovce to tak je a každý nějaký ten trvalý následek má. Ať už se ráno probudí a nemůže na kolena, nebo mu nějaký kloub zůstane jinak než má.

Z toho, co jste naznačila, vyplývá, že končit přece jen nehodláte…
Na devadesát procent, je to můj poslední rok.

To jste si řekla po těch přetrvávajících zdravotních problémech?
Já se znám, tak nechci říkat „kdyby“, protože pak budu akorát za trubku, že se loučím na dvacetkrát. Myslím si, že jsem hodně opotřebovaná a kvůli zdravotním problémům říkám, že na devadesát procent je to poslední rok. Potřebovala bych si odpočinout i psychicky, protože je to velký nápor a v Německu nemáš den v klidu.

Hlavně je to tím, že ty nejsi Němec, tak musíš pořád dokazovat. Ve všem. Když budeme mít turnaj v golfu a já v něm budu nejhorší, tak to budu mít pořád na talíři. A vy v Česku nehrajete golf? Je to napůl z legrace, ale člověk si to bere. Když jdeme na společenskou párty, tak si sakra musíš dát pozor co máš na sobě. To se mi stalo v Norsku, když tam byly Slovenky na turnaji.

Norky si hodně potrpí na oblečení a nehrozí, aby člověk přišel na dvě akce ve stejném tričku. Já se taky docela ráda obléknu, ale tohle bylo skutečně přehnané. Jak to bylo zvykem, Slovenky přišly všechny stejně v teplákových soupravách. Norky se na ně podívaly a hned: „To je jako zvykem tam u vás na východě, že chodíte takto ve sportovním?“ To mě naštvalo hned dvakrát, jednak že jsme pro ně východ a za druhé, že je to pro ně málo. Pořád musíš dokazovat a já nejsem splachovací typ.

Představte si, že celou příští sezonu nebudete mít jediný zdravotní problém a bude se vám na hřišti dařit všechno, na co sáhnete. Mohlo by to vaše rozhodnutí o konci změnit?
No, jdete na mě skutečně chytře, ale myslím si, že tohle se nestane. Určitě bych však byla nalomená, ta moje únava a opotřebení se tím ale nezmění. Ale i proto jsem neřekla, že je to definitivní. Teď to ale vidím, že to bude můj poslední rok, a proto si ho chci pořádně užít.

O sezoně

Těšilo vás na smolné sezoně něco?
Od konce ledna do poloviny března to bylo báječné období. Cítila jsem se skvěle fyzicky, a když k tomu člověk má zpětnou vazbu od diváků, tak je to super. Do naší haly nikdo nechce jet, protože to, co se v ní děje, je neuvěřitelné. Neustále je vyprodáno a už v březnu si lidi kupovali permanentky na další rok. Ale když vidíš, že se tobě daří, družstvu se daří, tak to je velká odměna. Házená mě pořád moc baví, ale upřímně se bojím i toho, abych se tím, že jsem měla tolik zdravotních problémů, nepřipravila o vhodný čas na mateřství. Zvlášť u házenkářek se říká, že díky neustálému otloukání to není jednoduché.

V tom období se o vás a spoluhráčce Martině Knytlové psalo jako o české mafii, to bylo asi příjemné číst, že?
Bylo to strašně fajn. Němci moc nechválí, ale když už tam jsi déle, dají to najevo jinak, třeba právě tou českou mafií.

Reprezentace

Pak ale přišla ta výše zmíněná reprezentační akce v Chebu a bylo zase všechno špatně.
Teď vím, že můj návrat do reprezentace nebyl šťastný z několika důvodů. Ani nevím, co k tomu mám říct, jen mě to mrzí, jak to teď je, protože jsem celý život dělala pro reprezentaci všechno, co jsem mohla, mnohdy i na úkor klubu.

Myslím, že se poměry v reprezentaci rapidním způsobem změnily, a nemyslím si, že je to vyloženě k dobru věci. A není to pouze můj názor, těžím z fakt. Když to řeknu vyloženě natvrdo, tak si myslím, že poslední důležitý zápas, který jsme odehrály tak, že jsme byly blízko dobrým evropským týmům, byl zápas před dvěma lety v Hodoníně proti Španělkám. To je světový tým a dokázaly jsme je porazit o pět gólů. Tehdy se nám za celou sezonu nepovedlo jediné utkání, to bylo ve Španělsku, kde jsme prohrály o osm branek a díky tomu nepostoupily.

Po neúspěchu se začalo tvořit nové družstvo, přišel nový realizační tým a poprvé se dobrovolně šest sedm hráček vzdalo reprezentace, což si nemyslím, že je v pořádku.

Které to byly?
Jana Arnošová, Pavla Škavronková, Vendula Ajglová, Lenka Romanová, Simona Roubínková, Alena Polášková a určitě jsem ještě na další zapomněla. Ty mi řekly, že se v tomto týmu cítí jako páté kolo u vozu. Troufnu si říct, že to nebyly jen tak nějaké hráčky, ale tvořily osu týmu a byly na vrcholu. No a za poslední dva roky se stalo to, co se nikdy předtím nestalo. Prohrálo se s Tureckem i s družstvem Islandu, s těmi se nikdy dřív neprohrálo a tyto dva týmy byly daleko za námi.

V čem je tedy problém?
Současný trenér propaguje střeleckou házenou na rychlé útoky a když přijdeš do útoku, tak si jednou přihraješ a vystřelíš. Je to trend, ale na to trenér musí mít lidi a tuto házenou hrajou chlapi v Kielu, mají dva metry, jsou na tom výborně silově a z patnácti metrů dají z deseti střel osm gólů. Nemyslím si, že my na to ty hráčky máme a nedá se stavět jen na tomto.

Nový trenér přišel s tím, že postaví absolutně nový systém družstva. Nemyslím si, že by to za ty dva roky přineslo ovoce. Nemluvím ze zášti, nebo zloby, holkám hrozně přeji, aby přes Švédky postoupily (rozhovor vznikal před odvetou se Švédskem o postup na ME – pozn. red.) a zahrály si na mistrovství. Ale asi není v pořádku, aby se tým skládal jen z mladých hráček. Mladé hráčky jsou strašně důležité pro rozvoj, ale ať se podíváme na všechny světové týmy, aby ten tým byl dobrý, tak musí mít zastoupeny všechny generace.

Je to i negativní atmosférou v týmu, že se starší hráčky reprezentace vzdaly?
Já si myslím, že spousta hráček, které mají hodně za sebou, nesouhlasí s tím, co se v týmu děje. Když budu mluvit o své vlastní zkušenosti, tak od začátku jsem věděla, že mi trenér reprezentace nebere můj herní styl a nezapadá do jeho pojetí. Nejsem střelkyně z dálky a vím, že se mu to nelíbí, takže sází na jiné hráčky, ale tak to je. Věděla jsem, že to pro mě bude těžké, ale každopádně mi bylo proti srsti to nezkusit. Ale už když jsem přijela, tak jsem tam místo neměla. Když jsem pracovala s trenéry, tak mě musí poznat, vědět, kde je moje silná stránka. Trenér můj styl nebere a je to tak, že ani nezná, kde mu můžu být platná. Bylo to takové, že od začátku se mnou nepočítá a že by to bylo těžké a nemyslím si, že neprůchodné.

S reprezentací jste tedy nadobro skončila?
Nevím jak to říct. (dlouze přemýšlí) Trenér nemá důvěru ve mě a já nemám důvěru v něho. Hrozně mě mrzí řeči, které jsem na svou adresu slyšela. U sportovců, kteří hrají v zahraničí, je vždycky v reprezentaci velké očekávání a pořád slyšíš ze všech stran „dokaž! Dokaž, že jsi tak dobrý!“ a když nedáš deset branek, tak slyšíš, že jsi tam snad na dovolené. Ale nikdo už nevidí, že já jako střední spojka potřebuji být se svými spoluhráčkami sehraná a já jsem ten typ, který se tím hodně zabývá.

Já potřebuji, aby mi trenér věřil, a tento mi nevěří. Mrzí mě, že jsme si o tom nemohli popovídat. Trenér sliboval, že nás po soustředění, které se v závěru nevyvedlo, bude telefonicky kontaktovat. Já jsem na to celou dobu čekala, že si promluvíme, ale to se nestalo.

Nezavolal vám?
Nejen mně, co vím, tak nikomu. Od té doby, co se mi stalo to zranění, jsem se kromě několika spoluhráček a doktora, kterému jsem dávala vědět, co se stalo, nebavila s nikým ani slovo. Je to pro mě zklamání a jsem z toho nešťastná. Stejně tak jsem četla v jednom rozhovoru, a to mě strašně mrzelo, že je strašně špatné, že hráčky odcházejí hrát do zahraničí, že je to špatné pro českou házenou a hlavně pro ty hráčky. To je takový nesmysl!

Souhlasím s tím, že pokud jde hráčka v osmnácti ven do špičkového týmu a chce v házené něco dokázat, tak je to hloupost. V osmnácti hrát musí a nemůže sedět. U nás se házená dostala do takové stagnace, že se tu už nemohou vyvíjet, nemají potřebnou konkurenci. Pokud jsou talentované a dostanou nabídku od průměrného týmu v zahraničí, kde budou moci hrát, tak ať tam jsou a vyhrajou se. Báječný příklad Filipa Jíchy – ten šel jako mladík do zahraničí do švýcarského St. Gallen, kde se vypracoval a byl hvězda. Pak šel do průměrného týmu v bundeslize a teď je v nejlepším týmu na světě.

Pokud mají hráčky přinést něco české házené, tak musejí jít ven, protože tady už se nic nezmění. Troufnu si říct, že opravdu důkladná práce s mládeží je teď v Olomouci, kde se to piplá od mladých. Od titulu z roku 2004 se celý tým vychoval a postupnými krůčky se samy vypracovaly.

To byl rozhovor s panem Zerzáněm, že?
Ano. Dočetla jsem se v něm i o sobě, že když jsem hrála v Česku, tak jsem byla výborná, třikrát za sebou házenkářka roku a pak jsem odešla do Norska a do Německa, kde jsem vůbec nehrála a kde jsem ztratila strašně moc a jsem poloviční.

Ti lidé mě viděli po dvou letech na turnaji, který mi nevyšel, ale z toho usuzují. Ať se přijedou podívat na bundesligu a pak řeknou jak hraju. Já jsem do zahraničí odešla ve čtyřiadvaceti letech v čase, kdy jsem tu odehrála, co jsem mohla, a dokončila jsem školu. Tak kdy potom mají hráčky odcházet do zahraničí? V osmadvaceti, když chtějí založit rodinu? Ti lidé, kteří dělají házenou v Česku, už neví, jak je to v zahraničí. Spousta z nich nejezdí za hranice, v televizi je možné vidět pár utkání ligy mistrů, ale to je vše. Oni neví, jestli jsme takové nebo onaké, jak hrajeme, kolik jsme daly gólů. Oni to ani v té reprezentaci nevědí.

Vyvolává ve vás titul mateřského klubu nějaké pocity?
Já jim to strašně přeju, protože si sama vzpomínám, jaké to je. Myslím si, že tento tým se k tomu těžce dopracoval. Tyhle hráčky spolu hrají řadu let a postupně se k tomu dopracovaly. Navíc jsem těm nafoukaným Němcům mohla ukázat, jak se český tým dostal daleko v poháru.