Naděje pruhovaných tyčí neví, co by bez házené dělala, a legraci si z bratra nedělá

Rodina Gebre Selassiových z Velkého Meziříčí se rozhodla zásobovat české kolektivní sporty. Jednadvacetiletý Theodor je v národním fotbalovém výběru své věkové kategorie a šestnáctiletá Anna je zase mezi nejlepšími dorostenkami republiky v házené. Té se už druhou sezonu učí v olomouckém Sportovním centru mládeže, které patří pod Dámský házenkářský klub.

Velká naděje českého handballu v sobě nezapře africký původ svého otce a k hanácké metropoli má vřelý vztah. Ostatně její rodiče se v Olomouci kdysi seznámili.

Jak jste se vůbec dostala k házené?
Ve druhé třídě mě máma přihlásila do oddílu ve Velkém Meziříčí a to byl vlastně můj začátek.Už tehdy jsem hrozně ráda chodila na každý trénink a nemusel mě vůbec nikdo nutit.

Teď hrajete v Olomouci, jaké vazby vás tedy pojí k mateřskému klubu?
Teď už za ně hraji spíš zápasy a přes týden trénuji v Olomouci. Studuju tady na gymnáziu Čajkovského, bydlím tady na internátu a jsem spokojená. Ani bych si jinou školu nevybrala. Chodím do sportovní třídy - půlka je všeobecná a půlka sportovci. A hlavně nemám problémy s tím, že by mě škola nepouštěla na turnaje nebo tréninky.

Takže v patnácti jste z malého Velkého Meziříčí přišla do velké Olomouce… Byla to velká změna?
Nebyl to takový problém. Změn bylo hodně, ale zvykla jsem si. Než jsem se tady vyznala, tak to chvíli trvalo. K tomu nový kolektiv, nová škola, všechno bylo nové. Ale já mám ráda změnu a tady rostu. Doma už bych tolik nevyrostla. Tady se mi líbí a nešla bych nikam jinam. Klub, škola, město - všechno se mi líbí a jsem tady spokojená.

Váš přestup do DHK je na spadnutí. Nebude vám líto, že z Meziříčí odejdete?
Ono se toho vlastně tolik nezmění, protože jsem přes týden v Olomouci. Ale svým způsobem mě mrzí, že už nebudu hrát za Velké Meziříčí, protože toho bylo hodně. Ale hrála jsem ráda všude.

Trochu mě překvapilo, že vaše spoluhráčky se šly místo dobrovolného tréninku dívat na slavnostní rozsvěcení vánočního stromu, ale vy radši trénujete…
Je to i proto, že jsem se nedávno dostala do reprezentace. To mě ještě více motivovalo a chci se dál zlepšovat.

Podle statistik dáváte docela hodně branek. Je zrovna tohle vaše přednost?
Střelba je důležitá, ale myslím si, že lépe jsem na tom v obraně. Moje přednost je tedy spíš obranná činnost.

Co pro vás házená znamená?
Hodně. Vůbec nevím, co bych bez házené dělala, třeba ve volném čase.

A co například nějaký jiný sport?
Možná bych hrála fotbal jako brácha, ale jinak asi nic.

Váš bratr Theodor přestoupil na podzim z Jihlavy do Slavie, zároveň se o něm psalo jako o prvním fotbalovém reprezentantovi černé pleti. Vy jste teď v reprezentačním výběru dorostenek, máte třeba tohle také zjištěné?
To jsem nezjišťovala a ani mě to moc nezajímá. Nevidím v tom nějaký rozdíl. Z jeho přestupu jsem ale samozřejmě měla radost. Zase se dostal výš, do nového města, do nového prostředí.

Čím to je, že jste oba tak dobří ve sportu?
Nevím, čím to je, možná jsou to geny. Je pravda, že nás rodiče ke sportu hodně vedli. Taťka s bráchou tíhli k fotbalu, mě mamka zase vzala na házenou. Každý jsme chtěli dělat nějaký sport, ale v Meziříčí není tolik možností. Delší tradici má v podstatě jen fotbal, hokej a házená.

Bratr prý dálkově studuje v Olomouci, je to pravda?
Už nestuduje, studium ukončil. U profesionálního sportu se to nedá zvládat.

Ale celá řada sportovců to zvládá. Je pro vás vysoká škola cestou, kterou byste se chtěla vydat?
Určitě, po gymnáziu vám ani nic jiného nezbývá. Mám hodně velké vzory v rodičích - táta je lékař, takže bych chtěla být lékařka, a nebo po mamce učitelka.

Váš otec pochází z Etiopie a prý se s maminkou poznali během studií v Olomouci. Je to pravda?
Je to tak. I proto jsem ráda toto město poznala. Jezdí sem do Olomouce na mé zápasy a často se jdou projít po městě a zavzpomínat.

A co vy a Etiopie? Jaký k ní máte vztah?
Já jsem tam v životě nebyla, jen brácha tam byl, ještě jako malý. Ale chystáme se tam v blízké době podívat. Mám tam strýce, tetu a hrozně moc se těším na sestřenice a bratrance, protože je znám jen z fotek. Moc bych je chtěla poznat. Snad budou mojí angličtině rozumět.

Váš bratr se netají tím, že ho česká kultura moc nebere a rád by se dostal více na Západ. Jak jste na tom vy?
No, hodně věcí jsem od něj přebrala, protože jsem mladší, a tak to bývá. Hodně mě ovlivnil, ale já jsem si to i sama vybrala.

Neděláte si z bráchy legraci, že si spletl sport a že dáváte trochu víc gólů než on?
(smích) To si z něj teda nedělám. Bohužel teď máme méně času se spolu víc bavit. Moc se nevidíme a jen si občas zavoláme.

Téma rasismu je pro českou společnost velice citlivé. Neměla jste někdy takové problémy?
S tím jsem se nesetkala.

Očima trenéra Jiřího Novotného
Poprvé jsem viděl Aničku před dvěma lety u nás na turnaji Haná Cup, kde hrála za Velké Meziříčí, a hned na první pohled bylo vidět, že je oproti ostatním děvčatům někde jinde. Vyniká rychlostí, výbušností i atletickými předpoklady, dokonale ovládá vykláněčku, klasický házenkářský prvek. Dnes už se moc nevidí, navíc ona ji umí jako málokdo. Hned jsem zjišťoval, jestli už se o ni zajímá nějaký jiný klub, a začali jsme pracovat na jejím příchodu do Olomouce. Nakonec se to podařilo, i díky tomu, že její maminka kdysi v našem klubu házenou hrála.