„Mou velkou vášní je cestování, poznávání nových míst a nových přátel. Tím jsem hodně posedlá. Ani vozík, na němž jsem se před patnácti lety ocitla kvůli ,odborné´ lékařské péči mě nezastavil. Nechci moc rozebírat, proč jsem se na vozík dostala. Prostě se to stalo a není možné na tom něco změnit. Nemá cenu hledat viníky, je potřeba jít dál. Trvalo mi ale dva roky, než jsem se s tím handicapem naučila naplno žít,“ svěřuje sportovkyně, jejíž oči spatřily světlo světa v Jablonci nad Nisou, ale už hezkou řádku let žije a pracuje jako odborná konzultantka sociálních služeb v Olomouci.

V žilách jí koluje jižní krev. Její rodina přišla do Čech ze středního Řecka z malého města nedaleko Soluně, odkud přišli na Moravu i slovanští věrozvěstové. „Mé srdce tedy patří nejen České republice, ale i Řecku. Ovládám i oba jazyky,“ říká hrdě Kacanu.

Se sportem začala koketovat až pár let poté, co byla na invalidním vozíku. „Je paradoxem, že od dětství jsem vždycky byla osvobozena od tělocviku. Jezdila jsem na kole a plavala, ale že bych se zajímala o sport, tak to tedy ani náhodou,“ prozrazuje Eva Kacanu, která si nejprve vyzkoušela tenis, od kterého ji však odradili kamarádi.

„Radili mi, abych, abych se věnovala vrhu koulí. A jak se ukázalo, měli pravdu,“ usmívá se. V průběhu své kariéry totiž vybojovala medaile nejen na evropském a světovém šampionátu, ale i na paralympiádě.

„V Aténách, kde jsem se hrdě hlásila k tomu, že jsem Řekočechyně a přivezla jsem si stříbrnou medaili,“ prozrazuje Eva, která o čtyři roky později v Pekingu vybojovala i zlato. Výkonem 6,73 metru vytvořila i nový světový rekord.

Osobní rekord vytvořený před odjezdem do Pekingu překonala o 18 centimetrů a dodnes jej žádné vozíčkářce-koulařce nepodařilo pokořit.

„Ale nastupuje generace koulařek o dvacet let mladších než jsem já. A ta ten můj světový rekord jistě brzy padne,“ míní Kacanu, která se naplno věnuje přípravě na příští paralympiádu.

Na mistrovství republiky před týdnem zvítězila ve vrhu koulí výkonem 6,17 metru. „V lednu jsem na mistrovství světa na Novém Zélandu vybojovala bronzovou medaili ve sloučených kategoriích. Ačkoliv je mou doménou vrh koulí, zkouším i hod oštěpem. Ten posílám do vzdálenosti kolem deseti metrů,“ říká Eva.

Do Řecka by se někdy možná vrátila jen kvůli tomu, aby tam prožila důchod. „Představa je to sice pěkná, ale já mám k České republice, v níž jsme se narodila, velice silné pouto. Možná bych si to rozdělila tak, že zimu bych trávila u moře pod Akropolí, léto zase v Olomouci,“ plánuje Eva Kacanu.