Snem každého tenisty je hrát ve Wimbledonu celé dva týdny a vám se to povedlo. Co byste s odstupem označila za ten nejsilnější zážitek?
Strávit tam celou dobu od začátku až do konce je neuvěřitelné. Na začátku turnaje je v areálu spousta lidí, všude je narváno a na konci tam už naopak není skoro ani noha. Člověk prožívá, jak se to všechno s blížícím se finále mění. Nejlepší vzpomínka je na to, jak jsme proměnily mečbol a vítězství bylo naše. Určitě si budu pamatovat i to, jak jsme šly do králové lóže, tahle tradice na ostatních turnajích není. Světla jsou namířena jen na vás a mám z toho nezapomenutelnou vzpomínku.

Stejně jako na večeři šampionů?
To zažijete také jedině ve Wimbledonu. S Bárou jsme to absolvovaly už podruhé, ale tentokrát to bylo na jiném místě, které bylo překrásné. Potkali se tam všichni šampioni. Pro mě to ale bylo nejkrásnější v tom, že jsem se oblékla do šatů a nemusela být ve sportovním. Ve společenském oblečení najednou všichni vypadají úplně jinak.

Vám to ohromně slušelo. Kolik vám zabraly přípravy?
Zas tolik ne, šaty a boty mi půjčili, protože jsem s sebou nic neměla S make-upem mi pomohli a s vlasy jsem toho tolik ani nedělala. Jen decentně, takže fakt možná jen hodinka (úsměv).

Asi to jsou příjemnější přípravy než na tenis…
Přesně tak, pro každého tenistu je to něco jiného, není to taková ta každodenní rutina. Je to krásné.

Zatančila jste si?
Sice se tomu v angličtině říká bál, ale nikdo tam netančí (smích)! Když byly při proslovu vítězů otázky na Djokoviče a Kerberovou, tak taky došlo na toto téma. Oni tam pak nějaký minitaneček předvedli, ale já ne.

Došlo vám, že už patříte mezi absolutní světovou špičku?
Je to tak. Ale myslím, že i začátky na takových turnajích jsou parádní. Když hráč vstoupí do areálu a potkává v šatně, ve fitku nebo v restauraci ty velké hráče, tak se dostaví takový ten první wow pocit. Cítila jsem, že mezi ně už taky patřím, že jsem se dostala na stejnou úroveň. Neuvěřitelný pocit.

Už jste prominula organizátorům to nešťastné nasazení, kdy vám nedali dostatečný odpočinek? Tím, jak vaše hvězda roste, už se to třeba nestane…
To by mě potěšilo. Samozřejmě to funguje tak, že větší jména to mívají jednodušší. Mě to zaskočilo, ale brala jsem to tak, jak to je. Za pár let už to třeba bude jiné…

Co vás po Wimbledonu přimělo hrát osmdesátitisícový turnaj v Olomouci?
Přihlášky byly dřív, já jsem chtěla být v turnajovém režimu, takže jsem se rozhodla tady hrát. Nikdo nevěděl, že se to ve Wimbledonu takhle sejde a já z toho mám radost a vůbec mi to nevadí.



Musela jste kvůli tomu zrušit oslavy?
Ony by zas nějak velké nebyly, hned další týden mám v plánu hrát v Moskvě. Je těžké přistoupit na nějaké oslavy, protože sezona stále jede a každý týden je nějaký turnaj. Člověk na sobě musí makat, i když vyhraje takový krásný turnaj, jakým je Wimbledon. Pořádná oslava, kdy to vše člověku dojde, bude až po sezoně.

Takže skutečná radost se u vás ještě nedostavila?
To zase jo, radost je obrovská a ta jen tak nezmizí. Triumf v Paříži ani v Londýně jsem nečekala, ale najednou teď mám dva grandslamové tituly z deblu. Na tohle určitě nikdy nezapomenu.

Co je víc? Triumf ve čtyřhře na Roland Garros nebo Wimbledon?
Těžko říct, oba jsou to hrozně těžké turnaje. Nechtěla bych porovnávat, protože si vážím obou. Je krásné mít doma grandslam, zatím je to jednoznačně nejlepší rok v kariéře.

Už myslíte na US Open?
To je daleko! Jasně, lidi se mě ptají, co kdyby padlo ještě třetí vítězství, ale mezitím je ještě tolik turnajů… Dvakrát jsme vyhrály, ale dál na sobě pracujeme. Až přijde US Open, budeme to řešit kolo od kola a uvidíme, jak to dopadne.

V deblu jste světovou dvojkou, ale co singl? Je pro vás stále prioritou?
Světová dvojka v deblu je krásná a doufám, že se třeba jednou dostanu i na první místo. Ale priorita byla, je a asi vždycky bude singl. Myslím, že i v něm mám na to, abych se dostala výš. Akorát musím zapracovat na svých rezervách.

Další metou pro vás bude připsat si podobný úspěch taky v singlu?
Stále na sobě makám, takže v ten triumf věřím (usmívá se). Ale i když v singlu teď vítězství nebylo, tak v Paříži i v Londýně jsem uhrála tři kola a to je pro mě maximum. Můžu být tedy spokojená i ve dvouhře, ale samozřejmě chci o mnoho víc. Cítím, že se moje hra zlepšuje, je víc konzistentní a doufám, že výsledky přijdou také ve dvouhře.