Šumperský rodák se díky své přítelkyni Jarce, která pochází z Olomouce, zastavil i v hanácké metropoli a kochal se jejími krásami. „Je to prostě paráda," usmíval se při pohledu na sluncem ozářenou olomouckou radnici.

„Tohle mohou Kanaďané Čechům skutečně závidět," prohlásil dvaatřicetiletý sympaťák.

Jak si olympijský medailista užívá dovolenou v Česku? Poznávají vás lidé na ulici?Bronzový medailista ze ZOH v Soči Jan Hudec v Olomouci

Většinou moc ne, mám tady ale dost známých a ten lyžařský svět je docela malý, takže lyžaři znají lyžaře (usmívá se). Když občas někam s přítelkyní jdeme, tak nás poznají ti, kteří lyžují.

V Kanadě je to jiné?

Já pocházím z Calgary, což je na západě země a těsně po olympiádě, kdy jsem pořád v televizi dělal nějaké rozhovory, se mi to stalo v Torontu. Bylo to ale opravdu poprvé v životě. Lidi mě poznali, protože jsem neměl helmu a brýle.

V České republice se každý medailista těší obrovské popularitě. Nezařadil jste se po olympiádě mezi kanadské sportovní celebrity?

Běžně mě lidi v Calgary jen tak nepoznají, tam se řeší víc hokej. V Kanadě je hokej, hokej a hokej a někde na čtvrtém místě lyžování (smích).

Splnil jste si v Soči ziskem olympijské medaile svůj sen?

Samozřejmě a jsem za to hrozně vděčný, protože jsou lyžaři, kteří můžou být nejlepší na světě, ale možná nikdy nebudou mít olympijskou medaili. Třeba Aksel Lund Svindal v Soči na medaili jako jeden z velkých favoritů nedosáhl a byl z toho úplně hotový. Já mám štěstí, že se to podařilo.

JAN HUDEC Narodil se 19. srpna 1981 v Šumperku. Když mu bylo deset měsíců, tak se rodiče během dovolené v Jugoslávii rozhodli emigrovat z Československa. V kanadském Calgary z Jana Hudce vyrostl sjezdař, který se dostal do reprezentačního výběru. Na mistrovství světa v alpském lyžování v roce 2007 ve švédském Åre skončil druhý ve sjezdu. Svého životního úspěchu se dočkal na letošních zimních olympijských hrách v Soči, když v disciplíně Super-G získal bronzovou medaili společně 
s americkou legendou Bode Millerem.

Před olympiádou vás trápilo zranění zad. Byl pro vás ten úspěch v Super-G o to cennější?

Dostat se z té pozice, ve které jsem byl čtyři týdny před olympiádou, kdy jsem ležel v posteli a nemohl se hýbat, tak stát na stupních vítězů pro mě byl stejný pocit jako vítězství.

Byla pro vás bronzová medaile o to speciálnější, že jste stanul na stejném stupínku s americkou legendou Bode Millerem, se kterým jste zajel na setinu stejný čas?

Ano, být stejně s Bodem bylo docela pěkné. Lidi se mě ptali, jestli mi to nevadí, ale to vůbec, protože já jsem mu to přál. Jsme dobří kámoši, takže to bylo docela fajn.

V Super-G jste porazil svého kamaráda, dalšího šumperského rodáka Ondřeje Banka. Ten vás však senzačně porazil ve sjezdu, takže jste to v Soči měli 1:1…

Přesně tak, on mě porazil v tom důležitém závodě (usmívá se). Pro hodně lidí to bylo šokující, ale pro mě ne. Za prvé jsem na sjezd nebyl fyzicky připravený. A tam to byl na fyzičku docela brutální závod. Lidi, kteří se dívají jen na televizi, tak nevidí ty různé detaily, které rozhodují.

Ondřej Bank vás tedy perfektními výkony tolik nepřekvapil?

Já Banyho znám dlouho a věděl jsem, že nějak prorazí. Věděl jsem, že to je otázka času, kdy mě porazí. O to to pro něj bylo důležitější, že se to stalo na olympiádě. Ondra je strašně talentovaný a moc mu fandím. On mě mohl porazit i v Super-G, ale je pravda, že zrovna v té situaci, kdy jsem byl na bronzové příčce, jsem mu to moc nepřál (usmívá se). Ale zajel pěkné deváté místo a myslím, že v další sezoně Světového poháru může bojovat o stupně vítězů.

Ví se o tom, že si s Ondrou Bankem všelijak pomáháte. Berete ho někdy na kanadský trénink?

S naším týmem trénoval snad jenom jednou. On trénuje spíš s evropskými týmy. Bylo by pěkné, kdybychom byli spolu v týmu. Mohli bychom trénovat dohromady. On by mě naučil pár věcí ve slalomu a v obřáku a já bych ho mohl naučit ve sjezdu (směje se).

S kým spolupracuje nejčastěji kanadský tým?

Hodně trénujeme s Nory Svindalem a Kjetilem Jansrudem. Oni jsou vlastně jenom dva, i když oba patří mezi nejlepší závodníky na světě. Kanaďané si s Nory dobře rozumějí, protože máme podobnou mentalitu.

Možná jste měl oproti Ondřeji Bankovi velkou výhodu v tom, že jste vyrůstal v kanadském týmu. Ty podmínky jsou asi jiné než v českém lyžování. Souhlasíte?

Samozřejmě jsou jiné, ale ty plusy i minusy jsou na obou stranách. V Kanadě je to výhodné, že když už jste v tom týmu, tak máte přístup k dobrým tréninkovým podmínkám. Ta podpora je tam opravdu docela dobrá. Když v Čechách dokáže závodník prorazit, tak tu podporu má taky výbornou, ale problém nastává při trénování. I když jsou Češi hodně dobří lyžaři, tak sjezd je těžký a samotný jednotlivec jej nemůže jen tak natrénovat. Pronájem svahu stojí obrovské peníze, a navíc v České republice tak velké svahy nejsou. Trénovat sjezd a Super-G je drahé a těžké, a když je na to člověk navíc sám, tak to moc nejde.

Tyhle dvě rychlostní disciplíny však mají výhodu v tom, že se v nich můžete prosadit i v pozdější fázi kariéry.

To je přesně filozofie mého taťky, který tvrdí, že sjezd se může jezdit i později. Nejdřív se závodník opravdu musí naučit slalom a obří slalom, což Bany uměl. Pak když se závodník nebojí jet rychle, tak se může sjezd naučit docela lehce.

To se snadno řekne, nebát se jet rychle. Vy se někdy nebojíte?

Já se bojím furt (usmívá se). Ale je pravda, že v týmu máme jednoho kluka, který se nebojí nikdy. Někdy je to opravdu dost náročné stát na startovce v Kitzbühelu, a zvlášť třeba pro Banyho, který si tam jednou brutálně zlomil nohu. Svah se nedá sjet opatrně, to je pak ještě víc nebezpečné a je větší šance mít karambol a zranit se. Mentálně je to fakt náročné, protože aby se to sjelo bezpečně, tak se musí jet agresivně a naplno.

V Soči byla náročná sjezdovka, kterou odborníci zařadili právě mezi ty nejnáročnější v celém Světovém poháru. Můžete to potvrdit?

Byly tam tři různé sněhové podmínky. Nahoře byl suchý, agresivní a takový zimní sníh, uprostřed led tvrdý jako sklo a v dolní části to už zase hrozně tálo. S výběrem lyží to bylo opravdu náročné. Další nástrahou bylo časté střídání pasáží, kdy se jelo na slunci a kdy ve stínu.

Sjezdové lyžování dokáže být často hodně nespravedlivé, že?

Je to někdy tak, záleží na miliardě věcí. Na hokej přijdete, oblečete si výstroj a oba týmy mají stejné podmínky. V lyžování se podmínky mohou změnit během krátké doby. Už jenom díky horší viditelnosti může být mezi dvěma stejnými závodníky na stejné sjezdovce rozdíl klidně vteřina. Lyžování je hodně nespravedlivý sport, ale proto je to asi tak zajímavé. Ten dotyčný, který se několikrát do roka dostane na pódium, má úroveň takovou, že ostatní o tom můžou jenom snít.

Myslíte i na zimní olympijské hry, které bude za čtyři roky hostit Jižní Korea?

Uvidíme, stát se může všechno. Fyzicky se cítím dobře, záda jsou v pohodě a kolena docela taky. Já to ale beru rok od roku. Dva roky bych ještě určitě chtěl závodit, mistrovství světa 2017 bude ve Svatém Mořici, kde bych to opravdu chtěl ukončit, tam by to bylo, myslím, perfektní. Ale kdybych se cítil OK, tak bych myslel i na olympiádu v Koreji.

Třeba vydržíte vy i Ondřej Bank. Vaše osudy jsou hodně podobné, dokázali jste se poprat s různými zraněními a v Soči jste se za to dočkali odměny.

Ono to někdy přijde ze dne na den. Jeden den to začne jezdit a najednou vyděláváte peníze, jste na pódiu, tělo se cítí dobře, a tak to může frčet. Myslím, že Ondra to možná taky zvládne.

Co vůbec stihnete během léta v České republice?

Moc toho není, akorát lítáme od jednoho strejdy ke druhému (usmívá se). Navštěvujeme příbuzné a známé. Člověk si mentálně trochu od lyžování odpočine a je pravda, že bych tady byl rád na delší dobu, než je pár týdnů. Je to ale komplikované, protože mám syna v Kanadě a do teď jsem tam měl i business, který jsem teď prodal. Doufám, že mi to umožní víc volného času. V perfektním světě bych strávil půlku času tady a půlku času v Kanadě (úsměv).

Jak se vám líbí Jeseníky, pohoří, odkud pocházíte?

Třeba Skalisté hory na západě Kanady jsou taky nádherné, ale Jeseníky se mi fakt líbí. Navíc v Calgary se říká, že je buď zima, nebo srpen (směje se). Někdy přijde indiánské léto a v listopadu je ještě pěkně, ale někdy je to fakt hrozné počasí. Na České republice se mi líbí, že se tady opravdu střídají roční období.

Co podle vás mohou Kanaďané Čechům závidět?

Tak, samozřejmě ženy (směje se). A taky kulturu a památky. Já mám jeden z nejstarších domů v celém Calgary a přitom má asi jen sto roků. A závidět mohou i jídlo.

Jaký máte k České republice momentálně vztah?

Mám tady přítelkyni Jarku, což je pro mě hodně důležitý vztah (usmívá se). Taťka je samozřejmě už zpátky v Šumperku a já jsem tady poprvé byl, když mi bylo dvanáct. Pak už jsem jezdil, dá se říct, rok co rok. Jsem opravdu vděčný za to, že mě doma mamka s taťkou učili češtinu a že jsem to úplně neztratil. Samozřejmě občas neznám nějaká slovíčka. Ale od té doby, co jsem tady častěji, jsem se do Česka zamiloval. Vždycky, když jsem přijel, jsem se tady cítil jako doma.

Uvažujete do budoucna i o návratu?

Mně se tady líbí, ale nemůžu jen tak zvednout kotvy v Kanadě, přifrčet do Česka a tady bydlet natrvalo, už jenom pro to, že tam mám osmiletého syna. Asi bych stejně musel pendlovat mezi Kanadou a Českem. Asi to dáme nějak do kupy, aby to bylo půl na půl.