Šestadvacetiletý borec zazářil na letošním mistrovství republiky, které se konalo v pražské Lucerně, a stanovil si vysokou laťku – příští rok v Tokiu získat olympijský kov.

„Na republiku jsem šel s jasným cílem, dostat se na pozici české jedničky. To byl krůček k dalším metám,“ prozrazuje vyhlášený talent vyznačující se v ringu neskutečným postřehem, pohybem i timingem.

Díky vítězství na mistrovství republiky můžete bojovat o olympijské hry. Opravdu si věříte rovnou na medaili?

Je to můj cíl. Už od malička jsem chtěl získat medaili na olympijských hrách, nebo na velkém turnaji jako je mistrovství světa nebo mistrovství Evropy. Nejbližší cíl jsou ale olympijské hry a kvalifikační turnaje do Tokia. Je přede mnou dost práce. Za titul mistra republiky jsem šťastný.

Bylo to suverénní představení?

Sportovec by neměl být se vším spokojený, ale každopádně jsme dodrželi plán, který jsme měli s trenéry připravený. Chystal jsem se hlavně na jednoho favorita té váhy (Petr Novák, pozn. red.), který místo mě minulý rok zaujal místo v reprezentaci.

V jaké jste přijel formě?

Já jsem se vracel po zdravotní pauze, která trvala rok a půl. Měl jsem za sebou dvě extraligová utkání a v tom druhém už jsem porazil tohoto favorita. To bylo dobré našlápnutí k tomu, abych ten titul získal. Byl jsem na tom dobře psychicky a s trenéry jsme dobře určili plán.

Jak šampionát z vašeho pohledu probíhal?

Díky malé účasti ve váze do 64 kg startovalo dvanáct boxerů a v první vyřazovačce jsem dostal volný los. Ve druhé vyřazovačce jsem narazil na borce, který byl šikovný silově, ale zápas jsem zvládl dobře a uhrál hodně vysoko na body. V semifinále jsem dostal celkem lehkého soupeře, který není tak zkušený, jak já. Potvrdil jsem suverenitu a šel jsem do toho naplno. V prvním kole jsem soupeře ukončil. Ve finále mě čekal favorit, mistr republiky, kterého jsem nakonec s přehledem porazil. Mělo to podobný průběh, jako nedávný souboj v extralize. S trenéry jsem probírali, že bych mohl předvést ještě lepší výkon, ale to už je otázka další tréninkové práce.

Jak jste si užil slavnostní atmosféru v Lucerně?

Bylo to úplně skvělé. Já už jsem v Lucerně jednou boxoval. Bylo to před dvěma roky, byl to předzápas na galavečeru Evropa vs. Kuba. Teď to byl ještě větší zážitek, protože to byl domácí šampionát.

Připomínal boxerský šampionát nablýskané galavečery MMA, tedy sportu, který je na vzestupu?

Ano. Že je MMA teď na vzestupu pomáhá všem bojovým sportům. Box je ale v tom žebříčku stále hodně vysoko, máme kvalitní borce. Akorát je škoda, že nemáme tak dobré zázemí, jako třeba i MMA fighteři. Jsem ale rád, že box má pořád tu tradici olympijských her, to je úplná nádhera. Pro sportovce jsou olympijské hry vrcholem. Dostat se tam, to by bylo nejvíc.

Byl to pro vás již čtvrtý domácí titul. Je z nich nejcennější?

Titul v roce 2015 pro mě byl hodně cenný a bylo náročné jej získat, protože jsem se vracel po dvou letech do ringu. Hodně jsem musel dřít. Teď přišla moje druhá větší pauza v kariéře a letošního titulu si tedy vážím asi nejvíc. Vracel jsem se po zdravotních problémech, které nastaly před rokem a půl – tři epileptické záchvaty způsobené marihuanou a nadměrnou fyzickou a psychickou únavou. Nevěděl jsem, jestli se vůbec vrátím k boxu, protože můj doktor neurolog mi říkal, že budu mít velké problémy, že mi nezaručí můj návrat do ringu.

Bylo to vaše nejtěžší životní období?

Byl jsem v depresích, musel jsem navštěvovat psychiatra – kvůli depresím z ukončení kariéry, ale taky kvůli vyléčení ze závislosti. Dostal jsem se z toho a pak se víc a víc blížil můj návrat do ringu. Po roce a půl boje, mučení a trápení jsem se odhodlaností, pílí a vůlí dostal k tomu, že mě doktor nakonec pustil s tím, že průběh mé nemoci byl klidný a že nemá vůbec žádné námitky, abych zase boxoval.

Kdo z nejbližších vás nejvíce podporoval?

Hodně mi s tím pomáhala moje přítelkyně, ale taky rodina a přátelé. Pomohl mi i můj kamarád Radek Vyroubal, se kterým jsme založili boxerský klub. Spustě lidí bych chtěl poděkovat, například majiteli Lovecké chaty Marku Sedláčkovi i Liboru Stožkovi. Nebýt nich, tak bych se dneska ani možná nevrátil.

Bylo založení vlastního klubu důležitým faktorem, který vám pomohl zpět?

To mi taky dalo druhý dech. Založili jsme Box Club Hi-Tech Olomouc, fungujeme asi deset měsíců, s klukama jezdíme na oblastní kola a spolupracujeme taky s Duklou, což je super. Pro olomoucký box je to dobré.

Získáváte i zkušenosti v roli trenéra?

Snažím se zdokonalovat i v téhle branži. Docela se mi to líbí a určitě to má budoucnost, bude se mi to hodit, až ukončím vlastní kariéru.

O olympiádě jste mluvil už v roce 2011 po svém prvním domácím titulu. Proč tehdy nevyšla kvalifikace do Londýna?

Onemocněl jsem před kvalifikačním turnajem. Rok a půl nato jsem končil kariéru, nastala ta první velká pauza. Měl jsem své démony v hlavě a dělal jsem typické puberťácké hlouposti, na které jsem potom časem doplatil. Nakonec jsem se k boxu vrátil, protože jsem si uvědomil, že to je jediná věc, která mě nabíjí a dostává nahoru.

Cítíte, že pro vás nastává ten pravý čas?

Tuším, že teď ve svých šestadvaceti letech je čas udělat ten nejlepší výsledek. Dá se říct, že se cítím nejlíp ve svém životě, po sportovní stránce. Mám kolem sebe špičkový tým lidí, kteří se o mě starají. Mám perfektního kondičního trenéra Honzu Zlámala, který je špičkou ve svém oboru. Pracujeme spolu intenzivně, což se projevilo i na mistrovství republiky, stejně jako s mým trenérem Tondou Hauerem, Emilem Ščukou a dalšími. Teď je pravá chvíle do toho šlápnout naplno a užít si výsledky.

A prodat svůj potenciál a naděje, které do vás spousta lidí vkládala.

Dost lidí jsem v jednu chvíli zklamal. Teď jsem šťastný za to, že mi ti lidé pořád věří a snaží se mě podporovat. Já bych sám sobě chtěl dokázat, že na to mám, že dokážou být ve světové špičce.

Potřeboval jste dozrát?

Od malička jsem typ, který nejdřív potřebuje spadnout na hubu, abych si uvědomil různé věci. A u mě to tak opravdu je, některé věci jsem si uvědomil později a teď už se snažím přemýšlet úplně jinak. Mám rodinu – přítelkyni a dítě a i tohle mě posunulo dál. Stejně jako životní chyby, ze kterých jsem se ponaučil.

Jak reagoval váš otec, bývalý úspěšný reprezentant?

Táta měl pro mě takový zvláštní styl motivace, většinou mě to moc nemotivovalo. V jednu dobu se mi hodně věnoval, vkládal do mě všechnu důvěru a hodně ze sebe, čehož jsem v podstatě v tu chvíli nevyužil. Pak jsem chápal, že bych zklamaný a že už to zas tak moc nehrotil. Taky se odstěhoval od mámy, takže už jsme spolu nebydleli. Většinou jsem trénoval sám, jen tu chvíli, co se mnou trénoval táta, tak jsme trénovali spolu. Ale jinak jsem byl celou dobu samouk. Pak si mě převzal Tonda Hauer, který mě hodně zdokonalil. Předal mi různé věci, vypilovali jsme chybičky a takhle jsem se dostal celkem nahoru. Táta se mě snažil popohnat tím, že nejsem tak dobrý, jako on. Ale i za to jsem mu vděčný, to určitou motivací taky bylo.

Probírali jste spolu váš úspěch na mistrovství republiky?

Myslím, že je táta dneska na mě pyšný, volali jsme si po mistrovství republiky. Před turnajem mi říkal, že se bojí, že se úplně nevrátím, že to budu mít složité. Nakonec když jsem vyhrál, tak mi gratuloval a říkal, že je pyšný, že jsem dokázal hned po návratu získat titul. Řekl mi, že mi přeje, ať se dostanu na olympiádu, to mě potěšilo.

Jaká cesta vede do Tokia?

Vše teď směřuje k přípravě a kvalifikaci na olympijské hry. Kvalifikace jsou dvě, v Londýně a v Paříži. Ještě před tím mě budou čekat soustředění a turnaje.

Získal jste potřebné sebevědomí?

Určitě se mi sebevědomí po nemoci a problémech, co jsem měl, zvedlo. Na druhou stranu jsem čekal, že budu z titulu víc šťastný. Proto mě čekají i setkání s mentální koučkou Hankou Sobkovou. Někdo má hlavu na to, aby to zvládal v pohodě, někdo to má horší. Myslím, že na tom nejsem zle, ale bylo by dobré využít možnosti mentálního koučinku.

Jak se změnily sportovní tréninky?

Trénuji teď nejkvalitněji a profesionálněji. Dřív jsem si kondiční přípravu dělal sám a teď mám nad sebou člověka, který tomu rozumí. Myslím, že jsem šel nahoru silově, vytrvalostně a rychlostně. Sháníme ještě podporu v podobě sponzoringu, protože to je těžké vydělávat si a žít jen z tohoto sportu.

Úspěch na olympiádě by vám mohl otevřít další dveře?

Především cestu do profiboxu, do kterého budu chtít vstoupit. Amatérská kariéra pro mě ještě nekončí. Jak říkám, můj cíl není se jen kvalifikovat na olympiádu, ale každopádně se tam umístit. Pak už by byla možnost, že si mě všimne nějaká světová organizace a tam už jsou ty možnosti úplně jiné.

Pavel Polakovič

Datum narození: 5. května 1993

Klub: Dukla Olomouc

Váhová kategorie: 64 kg

Tituly mistra České republiky: 2011, 2015, 2017, 2019

Zajímavosti: je synem Pavola Polakoviče, dvevítnásobného mistra republiky, reprezentanta a účastníka olympijských her v Atlantě

Charakteristika: Boxuje od sedmi let a již od mládí sbíral úspěchy jak na běžícím páse. Patří mez boxery s vytříbenou technikou. Dlouholetý talent, který momentálně nastupuje v extralize za Armex Děčín, v ringu se vyznačuje neskutečným postřehem, přesným pohybem a výborným timingem. Již dvakrát ovšem málem ukončil kariéru. Teď má před sebou cíl v podobně olympijské medaile. „Náš klenot, je ještě větší talent, než jeh otec,“ prohlásil dříve šéftrenér Dukly Olomouc Alexander Bögi.