Kliknutím zvětšíte
Partnera sháním, ale už jsem opatrný, říká Paukner
Ve fotbalovém světě může být považován za dobrodruha. Na jednu stranu trochu naivního, ale rozhodně obětavého. Když 1. července 2013 kupoval Petr Paukner pražskou Duklu, měl radost z toho, že pomůže klubu, kterému vždy fandil. Od prvního dne, kdy se stal jejím majitelem, začal zjišťovat, jak velkým dluhům bude čelit.
„Musel jsem uhradit sto milionů korun,“ vrací se k prvním krokům, které musel udělat, majitel společnosti Carbounion Bohemia, obchodující s uhlím, elektřinou a plynem. „Byl jsem osloven, zda klubu nechci pomoci. Když jsem ho koupil, začaly chodit faktury. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Kdybych tušil, že je Dukla týden před bankrotem a má takovou sekeru, nikdy bych do toho nešel.“
Od léta roku 2013 vložil Petr Paukner do Dukly částku ve výši 300 milionů korun. A přesto, že Dukla je momentálně na poslední příčce ligové tabulky, tak její rozpočet na sezonu je až překvapivě vysoký.
„Letos překročil 90 milionů. Na to, že hrajeme o záchranu, je to docela síla,“ uvědomuje si.
Problém v transferech
Proč taková částka? Důvody, které Petr Paukner vyjmenuje, zní logicky. „Klub vůbec neprodává hráče. Kupuje je, vytváří jim podmínky a pak se jich sám zbavuje. Hlavní problém je tedy v transferech. Ty, které Dukla udělá, nejsou v takové výši, aby pokryly náklady. Draho nakoupíme, a když už prodáme, tak za symbolickou částku.
A pak dochází k tomu, že zbytek doplácím. Podílím se na rozpočtu až ze 70 procent,“ říká.
Celku, jakým je ten na Julisce, se v metropoli nehledají významní partneři snadno. „Pokud někomu neděláte výraznou protislužbu, ať obchodní či společenskou, tak peníze nedá. Taková je moje zkušenost. Shánět partnery v Praze, kde vévodí Sparta, Slavia a třetí v pořadí je Bohemka, je náročné,“ přiznává.
V minulém roce chtěl Duklu prodat a vypadalo to, že se obchod podaří dotáhnout do zdárného konce. Mužstvo totiž v dramatickém finiši uhájilo příslušnost v nejvyšší soutěži, což byla jedna z podmínek kupujících.
„Chtěl jsem tým buď prodat, nebo najít nějakého partnera, se kterým bych jej táhl dál. Nakonec se nepovedlo ani jedno, ani druhé. U osmdesáti procent zájemců jsem se setkal s podvodníky a hochštaplery. Všichni měli chuť se na chodu klubu podílet, ale abych vše i nadále platil sám,“ kroutí hlavou při vzpomínkách na jednání.
Radost mu dělají žácci
Ovšem vlastnit Duklu neznamená pouze starosti. „Mužské áčko mi radost ještě neudělalo, tu mi dělají malé děti, kteří za klub hrají. Máme jich 300 a staráme se o ně,“ těší Pauknera.
Dukla je často nazývána jako „armádní klub“. Jenže spojení s armádou je už dávno minulostí a momentálně je spíše na škodu. „Často ho používají novináři, ale my s armádou máme společného pouze to, že nám pronajímá stadion. A za tu dobu, co na Dukle jsem, jsme majetek státu sami zvelebili o 41 milionů korun. O tom už se ale nepovídá. Jsem zvědav, jaký nám za to armáda napálí nájem. Neustále se totiž zvedá,“ líčí.
Jak ze situace ven? Vychovat si několik špičkových fotbalistů z vlastní líhně a pak je výhodně prodat. Nebo mít štěstí na neznámého hráče ze zahraničí, který se na Julisce otrká, a pak po něm sáhnou bohaté kluby.
Ovšem obě z možností mohou ještě nějaký čas trvat.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
