Se střeleckou úspěšností třiaosmdesát procent se vymykala v hráčských statistikách Zory po zápase v Debrecínu. Martina Uličná společně s Alenou Poláškovou svými brankami dlouho držely naději Olomouce na solidní výsledek.

Ani pět gólů pivotky Uličné ale nepomohlo a Hanačky si přivezly dvanáctibrankovou porážku, která jim na postup přes favorizované Maďarky dělá jen mizivou naději.

Jaký to byl zápas z vašeho pohledu?
Jak jsem to viděla? Začátek se mi líbil, hrály jsme dobře. Myslím si, že jsme je celkem překvapily. Hrály na nás hodně vysunuté, ale my jsme to zvládaly a po nějaké době to musely zasunout, abychom se tam nedostávaly. Jenže jak to zasunuly, tak už to byla jiná a dělalo nám to opravdu velké problémy.

Byl ten rozdíl tak drtivý, že Debrecín nakonec vyhrál o dvanáct branek?
Nemyslím si, že to bylo tak hrozné. Štve mě výsledek, že to bylo o tolik. Kdyby to bylo o šest gólů, cítila bych se úplně jinak. Ale bohužel nás pak rozhodčí k ničemu nepustili. Řekla bych, že nás na konci zařízli. Ale jsou to rozhodčí a s tím nic neuděláme.

V prvním poločase jste měly hodně příležitostí, ať už na začátku jít do vedení, nebo se poté s domácími minimálně brankově držet. Šance jste ale nevyužily…
(přemýšlí) Já nevím, jestli to bylo proměňováním. Ony mají výbornou obranu, jsou strašně tvrdé. Bylo hrozně těžké se tam dostávat. Nějaké šance tam byly, že jsme mohly jít do vedení, si moc nemyslím. Ale mohly jsme se alespoň pořád prát o výsledek. Jenže přišly určité úseky hry, kdy nám tam spadlo hodně gólů po sobě, pak se nám trochu začala rozbíjet obrana. Je to rychlá házená, na kterou nejsme moc zvyklé, je to něco úplně jiného. A jejich střelba z dálky - to bylo prostě něco úžasného.

Čím to bylo, že se vám nedařilo proměňovat šance? Gólmankou Debrecínu, nebo tím, že když už jste si nějakou šanci vypracovaly, tak jste střílely z posledních sil?
Práce s každou hráčkou nás stála hodně sil. Bijete se o každý centimetr, pak chcete dát do střely všechno, ale třeba ve druhém poločase si myslím, že už bylo vidět, že nám docházejí síly. Co si budeme povídat, byl to fofr. Musíte lítat nahoru dolů, bojovat s každou spojkou, které když vás chytí, tak nepustí. Je to silové, a jakmile už ty síly nejsou, tak střely stojí za prd. To ani nechce doletět do brány.

Na druhé straně, 39 inkasovaných branek je opravdu hodně.
Sem tam jsem doufala, že nám víc pomůžou brankářky. Těm se ale moc nedařilo, což mě celkem mrzí, protože to týmu strašně pomůže. Když dřeme v obraně a pak tam spadne nějaký šmudla, tak mě to vždycky vytočí. Ale bohužel, to se prostě stává.

Vy už jste podobných zápasů zažila poměrně hodně. Naposledy v minulé sezoně s dánskou Kodaní, která vám vystavila stopku v osmifinále PVP. Byl to podobný zápas jako v Dánsku, kde jste prohrály rovněž o dvanáct branek?
Bylo to něco podobného. V Debrecínu mají naprosto výborné jednotlivce. Třeba kličku jedna na jednu vám udělaly na pětníku. Ale je to těžké teď porovnávat, protože s Kodaní jsme hrály před víc než půl rokem a s Debrecínem před několika minutami, takže je to samozřejmě čerstvější.

Co výsledek z Debrecínu znamená před domácí odvetou?
Já si myslím, že to bude úplně jiný zápas. Teď už co? Můžeme jenom překvapit, můžeme ukázat, že házenou umíme hrát. Věřím tomu, že budeme bojovat. Chceme, aby přišli diváci, aby nám fandili, povzbuzovali nás. Bohužel je to o hodně, je to o dvanáct gólů. A vyhrát o třináct, to je… to je asi vítr, Máchale (rozesměje se). Ale budeme bojovat, taková remízka, to by bylo luxusní.

Jak jste vnímala bouřlivé prostředí v debrecínské hale?
No, ty brďo, to bylo celkem drsné. Po tom jednom střetu Romany Tomečkové s Bulath jsem měla chvíli strach i o Romanu. Bála jsem se, že ten rozběsněný dav normálně vletí na hřiště. Ale na druhou stranu mám ráda, když je v hale hlasitá atmosféra. Škoda, že rozhodčí pískali tak, jak pískali. Diváci pak začali magořit a třeba před jedním vyloučením to jejich hráčka hodně přihrála. Faul to asi byl, ale hodně tomu přidala.

Mohli rozhodčí podlehnout tomu tlaku domácího publika?
Myslím si, že ano. Některé fauly na nás byly na okamžité vyloučení, a nebylo nic. Pak ten jejich přešlap v trháku, to jsou základní věci, tohle se prostě musí pískat. Z jedné strany nás to nabudilo, že po nás jdou, ale když jsme pořád hrály v oslabení, tak se nedalo nic udělat. Jejich holky byly taky docela tvrdé. Někdy to byly vyloženě naschvály, že přiletěly a daly vám loktem, to bylo něco.

Takže Maďarky už nikdy víc?
Ne, to ne. Já jsem velmi ráda, že hrajeme tyhle pohárové zápasy. Že zase vidíme něco úplně jiného. Interliga se s tím vůbec nedá srovnat.