Že jí to jde opravdu hodně dobře, ukázala o uplynulém víkendu na Masarykově okruhu v Brně, kde se historicky poprvé jel závod bruslařů Brno Circuit Inline.

Pořadatelé se inspirovali podobným závodem, který se jede na slavném okruhu ve francouzském Le Mans a na účastníky čekalo pět hodin nepřetržité jízdy.

V ženské kategorii jednotlivců triumfovala právě Andres. „Za pět hodin a dvanáct minut jsem ujela osmnáct okruhů, tedy 97,2 kilometru,“ podotkne jen tak mimochodem.

Její výkon by přitom s přehledem stačil na páté místo v kategorii mužů. V té pro zajímavost zvítězil Petr Choc, když za pět hodin a sedm minut stihl ujet celých dvaadvacet okruhů brněnského motodromu.

Ten však není placka, na bruslaře, stejně jako na automobilové závodníky, tam čekalo velké převýšení.

„Nešlo ani o to, že se jelo celých pět hodin, ale o náročnost tratě. Masarykův okruh má převýšení 74 metrů,“ potvrzuje Andres.

A podobně jako ostatní bruslaři vzpomene 170 metrů dlouhé a příkré stoupání, které muselo hodně bolet. „Ten kopec byl pekelný, ale sjízdný. Dalo se to prostě vyjet,“ neláme si příliš hlavu.

V její řeči je patrné nadšení z brněnského okruhu. „Byl to nejtěžší a v České republice zcela ojedinělý závod,“ říká. „Navíc to bylo vůbec poprvé v historii, kdy se na Masarykově okruhu dalo jet na bruslích.“

V čem ta speciálnost? „Patnáctimetrová šíře cesty je pro bruslaře něco exkluzivního. Je to luxus. Ten povrch, co tam byl – žádná škvára, žádná spára, žádný asfalt, který by vás kousl do brusle, jak my říkáme. Nikde jinde v republice se s tím bruslař nesetká. Neznám trasu, kde by se dal jet třiapůlkilometrový sjezd a nepotkali jste auto v protisměru,“ vypráví spokojeně.

Právě onen sjezd byl podle olomoucké bruslařky velkým zážitkem. „Když nás ve sjezdu měřili, tak v jeho nejrychlejším úseku jsme jeli rychlostí až sedmapadesát kilometrů v hodině. Ti nejrychlejší chlapi ze štafet dokonce přes šedesát. To je na bruslích celkem výkon,“ uznává.

A sní o tom, že v příštím roce pojede i předlohu brněnského závodu – čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans.

„Hodně z účastníků brněnského závodu Le Mans jezdí. Já jsem ještě nejela. Mám to v srdíčku, hrozně ráda bych ho jela. Doufám, že mě někdo osloví. Pokud ne, tak budeme muset vytvořit vlastní tým,“ vysvětluje, jakým způsobem by svůj sen zrealizovala.

Chuť a hlad po rychlejší jízdě vzrůstala

Ptáte se, jak se vůbec člověk k tomuto sportu dostane? „Jezdila jsem rekreačně. Jak říkám: spadla jsem na brusle z gauče,“ rozesměje se.

„Jezdím už poměrně dlouho. Inspiroval mě jeden ze závodníků, který jezdil na stejné trase, jako já. Uchvátila mě rychlost i styl, kterým jezdil, a začala jsem to postupně napodobovat. Zlepšovaly se brusle, kupovala se lepší výbava, větší kolečka. Chuť a hlad po rychlejší jízdě vzrůstala, až jsem začala jezdit závody,“ popisuje už vážně.

Nezastírá zároveň, že sportovní vášeň v in–line bruslení už vezme poměrně hodně času. „Opravdu je to o tréninku. Já jezdím zhruba čtyřicet kilometrů minimálně pětkrát do týdne. K tomu posilování, kolo, běhání. Samo to nejde.“

Přesto není sama, kdo by se z rekreačního projíždění transformoval do závodního jezdce.

„Je to rok od roku masovější. Účast na závodech neustále stoupá. Já jezdím i Nestlé Cup, který patří mezi naše největší závodní seriály, a v Praze letos stálo na startu 260 lidí. Vloni to bylo nějakých 150. Navíc jezdí Slováci, přibývají Rakušané,“ vypočítává.

Problémem však zůstává, kde vlastně na Olomoucku jezdit. In–line tras je jako šafránu a vhodně cesty se hledají jen velmi obtížně.

„Musím jezdit dokola. Tady v Olomouci využívám chválkovickou stezku, která je dlouhá přibližně čtyři kilometry. Do Samotišek jsou to další čtyři. Takže tento okruh jezdím od nevidím do nevidím,“ usmívá se Adriana Andres.

Jedním dechem dodává, že nárůst popularity tohoto sportu pozoruje i tady.

„Když jsem začínala, potkala jsem sotva jednoho bruslaře. O rok později to už bylo deset a letos už se tam pomalu nedá bruslit. Od rána do večera je tam plno,“ naráží opět na nedostatek tratí pro brusleníchtivé Olomoučany.

„Přibývá i těch, co přestupují na kvalitnější brusle, na rychlejší kategorii bruslení. Už to není jen takové to fitness, ale dostávají se do rychlobruslení,“ dodává.

Že mě předjíždí žena? Mám z toho radost

Každý vrcholový sportovec potřebuje kromě píle a odhodlanosti také zázemí. Adriana Andres má to štěstí, že ho našla ve svém manželovi, který je zároveň jejím trenérem. „Tím pádem do toho spadl taky,“ směje se sympatická závodnice.

Tomáš Andres, jinak masér třetiligových fotbalistů 1. HFK Olomouc, svou ženu doprovází na trénincích a nebojí se ani závodění.

Na Brno Circuit Inline, kde jeho žena zvítězila, dojel v mužské kategorii na 6. příčce, když za pět hodin a dvaadvacet minut urazil sedmnáct brněnských okruhů. „Pro mě bylo vítězství, že jsem to vůbec dojel s bruslemi na nohou,“ říká v nadsázce.

I když je jejím trenérem, často na ni v rychlosti nestačí. A žena mu prostě ujede. „Ujíždí, to určitě jo. Na prvních pěti kilometrech asi ne, ale kolem té desítky už na ni nestačím,“ potvrzuje.

A jak to jako muž vnímá? „Mám z toho radost,“ říká rezolutně. Štastná to žena.