Otevřená Evropa: Římská paralela

Římská paralela

Autor: Veronika Stratilová, Šumperk
Škola: Gymnázium Šumperk

Jak bude vypadat naše společnost v roce 2050? Zajímavá otázka. Třicet pět let relativně není dlouhá doba, ale jak už to bývá, na pořádný průšvih je to času dost. Stačí se podívat zpět do dějin. Podobnost vývoje je až zarážející. Každá vyspělá civilizace si prožila svůj vzestup, vrcholný rozkvět, krizi – a nakonec pád. Evropská unie se mezi vyspělé civilizace rozhodně řadí. Je proto jen otázkou času, kdy se bude historie znovu opakovat. Srovnáme-li okolnosti a důvody pádu římské říše, uvidíme, že se příliš neliší od problémů dnešní doby.

Zkusili jste se zamyslet, co nás v postmoderní společnosti spojuje? V minulosti lidé měli něco jednotícího. Ať už to byla antická filozofie nebo středověké křesťanství, vždy měli něco, co společně ctili i zatvrzelí nepřátelé. Nás nespojuje NIC. My známe jen společné předpisy, nařízení a doporučení. Zajímáme se jen sami o sebe, o vlastním státu nemluvě. Na koho se tedy budeme moci do budoucna spolehnout? Na EU? Nic jiného nám pravděpodobně nezbude, sami na sebe se totiž spolehnout nedokážeme. Hlavně se za každou cenu musíme vyhnout válečným konfliktům, které by v dnešní době s použitím jaderných technologií měly katastrofální následky.

Co kdyby vám někdo řekl, že existuje závažný problém, o kterém každý ví (hlavy států nevyjímaje), často se o něm diskutuje, ale nikdo jej neřeší? Jistě byste byli velmi překvapení, zděšeně a nechápavě se zeptali, proč se tento problém nebere vážně, když je všeobecně znám, a možná si ulevili na účet poslanců a jiných vládnoucích pohlavárů. Jak to, že to před námi tají? Proč se dozvíme všechno jako poslední? Dovoluji si tvrdit, že by vás podobná informace v klidu nenechala. Tak se tedy držte, abyste překvapením náhodou nespadli ze židle. Protože až nám bude přes padesát let, začne se projevovat nedostatek nerostných surovin. To jste asi nečekali – tedy ne, že byste o tom nevěděli, ale nepovažujete to za zvlášť důležité. Nedivím se vám. V diskuzích slyšíme, že ropa může dojít za 50 let, že by to mohl být začátek konce civilizace… Přesto to bereme na lehkou váhu. A odpověď není zase tak složitá.
Jsme totiž nesmírně pohodlní v hledání alternativ. Proč vlastně naši předkové nehledali řešení, když byli s touto problematikou také obeznámeni? Ze stejného důvodu jako my – použili tu příznačnou větu: „To není náš problém!". Věděli, že jich se to přímo týkat nebude. Měl to být problém až další generace! Tedy té naší. Neměli bychom v tom případě hledat řešení my? Vždyť nás už se to týkat bude!
Na světě je ale jedna jistota - že lidé se nemění. Jsme zvyklí, že stát se o nás postará, že nám zajistí důstojný život i stáří a o ostatní ať se zajímá někdo jiný. EU bohužel asi také spoléhá na někoho jiného. Zřejmě čekají, až se ze dne na den všechno zhroutí. Kdyby se tak stalo, neměli bychom ponětí, co dělat. Představte si, že najednou prudce vzrostou ceny, měna ztratí hodnotu, postupně přestanou existovat obchody, jelikož nebudou mít co prodávat. Zkrátka nedostatek všeho, včetně jídla, pití i oblečení… Ale my přes všechna rizika máme neustálou snahu házet naše problémy na někoho jiného. Nikdo jiný za nás ale naše problémy řešit nebude. Myslím, že za padesát let budeme všichni překvapeni – pak už ale bude příliš pozdě zodpovědět otázku „Proč nikdo nic neudělal?".

V poslední době se na nás valí ze všech stran téma „problematiky přistěhovalců". Já si nemyslím, že je to tak obrovský problém, jak ho média prezentují, ale je to něco, nad čím bychom se do budoucna měli zamyslet. I my jsme byli kdysi v podobné situaci, když se naši prarodiče za časů komunistické totality pokoušeli překročit hranice, aby zajistili svým dětem lepší život. Oni nedělají nic jiného. Snaží se získat alespoň základní svobodu a důstojné podmínky pro život, které jim jejich stát dát nedokáže. Nehledě na namáhavou a mnohdy nebezpečnou cestu do Evropy musí překonat mnoho překážek v podobě nepochopení původních obyvatel, získání nejrůznějších povolení pro pobyt a v neposlední řadě nacházení práce a bydlení. K vysněnému životu je čeká velmi dlouhá cesta.
Vzhledem k tomu, že většina imigrantů, kteří do Evropy utíkají, vyznává islám, se nabízí otázka, kdo se má komu přizpůsobit. Neměli bychom tedy ustupovat z našich kulturních dědictví a zapomínat na tradiční hodnoty. Svoboda projevu a náboženského vyznání nebo rovnost pohlaví jsou nejen součástí našich ústav, ale i součást nás samých. Nesmíme tyto hodnoty brát jako samozřejmost – všude totiž samozřejmostí nejsou, musíme je proto chránit a neustupovat. Měli bychom navzájem tolerovat naše rozdílné kultury a nezasahovat do jiných jen proto, že nejsou právě podle našich představ. To se týká každého z nás.
Říká se, že změna je život. Ale přiznejme si, že změny nemá doopravdy rád vůbec nikdo. Zvykli jsme si na služby, které nám stát poskytuje, na sociální dávky, demokracii, hromadnou dopravu nebo i prodejny fastfoodů u každé větší silnice. Kdo z nás by toto rád změnil a dobrovolně porušil stereotyp? Málokdo. Nemá cenu lpět na tradicích, zato je rozumné učit se od svých konkurentů. Pokud by se mělo zrychlit fungování institucí, bude se muset snížit počet europoslanců a eurokomisařů – neboť čím více je lidí s různými názory, tím těžší je shodnout se. V opačném případě se stane, že zatímco se do Číny se bude přesouvat stále větší procento výroby, USA s Ruskem budou soupeřit o nejmocnější armádu a z Japonska se stane velmoc ve vývoji technologií, Evropa zůstane přešlapovat na místě.

S horšící se situací začnou pravděpodobně získávat podporu nacionalistické strany. To může být postupný konec Unie a potažmo i demokracie. Každý stát půjde za svým vizionářem, který bude jako největší zlo shledávat právě toto společenství, bez kterého bychom se do žádné krize údajně vůbec nedostali. Je jen lidskou přirozeností, že na někoho se vina svést musí. Bude jen otázkou času, kdy se tito populárové shodnou, že závazky jim brání v rozletu a rozkvětu. Každý stát se začne zajímat sám o sebe, ale jen do té doby, než mu jeho hranice začnou připadat příliš těsné. To je ale snad hudba vzdálenější budoucnosti.
Všechny problémy, se kterými se moderní doba potýká, se už v historii staly a znovu se stanou. Lidstvo je odsouzeno k opakování. Musíme řešit jejich příčiny a ne jejich následky, zkoumat teorie, než se staneme jejich příznivci, nezakládat plány na naději a především - myslet na důsledky. Do budoucna nás čeká mnoho překážek. Pokud se EU dokáže poučit, může ze všech bojů a krizí vyjít vítězně. Překážky jsou totiž od toho, aby se překonávaly.