Josef Lada lákal. V sobotu odpoledne jsme naplánovaly procházku do kostela na jesličky. A Muzeum umění. Nakonec nás ale odradila fronta lidí, kteří čekali na chodbě muzea. Půjdeme tedy v neděli hned po obědě, to jistě bude lidí míň, říkala jsem si.

Včera, v jednu po poledni, ale byla fronta ještě delší. Počkáme, shodly jsme se. Stojíme na vstupenky? To asi ne, píší, že v neděli je vstup zdarma. Zřejmě z nějakých bezpečnostních důvodů nechtějí vpustit davy do objektu s cennými originály, pozastavovali jsme se ještě s několika kolemstojícími.

„Máme omezenou kapacitu šatny. Kdo má auto poblíž, může si dát věci do auta a pustíme jej ihned,“ zvolala do chodby pracovnice, která zvala další rodinu do útrob kulturního stánku.

Tak my už deset minut čekáme na volný háček na kabát? Informace mě překvapila. Muž, který stál za námi, hlasitě zanadával. Žena před námi kroutila hlavou.

„Už dlouho jsi na nic ve frontě nestála, za bolševika to bylo furt, tak teď si počkáš v muzeu na umění,“ smál se zřejmě její manžel. Mezitím přišlo asi pět lidí ve svetrech a pracovnice jim otevřela dveře. Muž, který stál ve frontě poslední, křičel, že přišli až po něm…

Pracovnice na kritické komentáře hostů muzea nereagovaly a poslaly do šatny další skupinku poté, co ze dveří vyšel srovnatelný počet lidí. Jeden muž ale kabát do šatny dát nechtěl. Měl prý plné kapsy dokladů, peněz a klíčů a nechtěl to nést v rukou. Pracovnice muzea ale byla nekompromisní. Musel si počkat na svůj věšák s číslem…

No nic, asi nepočítali, že bude o nějakou výstavu takový zájem. Anebo nechtějí, aby chodilo více lidí – honilo se mi hlavou před dveřmi „hlídanými“ pracovnicí muzea.

Když jsem (až na nás přišla řada) prohodila s uběhanou šatnářkou pár vět o kapacitě šatny a politovala ji, dcera mě už táhla do schodů, že konečně chce jít na Mikeše. Cestou jsme použily místní WC. Pardon, ale ten zápach, co nás praštil přes nos, a koš nacpaný, až přetékal. Tohle je přece také kultura, nebo ne?

Málem bych při líčení včerejšího zážitku (nejen) z výstavy, která v Olomouci trhá návštěvnické rekordy, zapomněla: výstava byla nádherná! Strávily jsme před obrázky skoro hodinu - je pravda, že chvílemi jsem pomyslela na ty, co stojí dole a možná i venku na mrazu čekají, až jim uvolníme své dva věšáky, a oči od zlidovělých výjevů na originálech odtrhla.

Za krásnou podívanou díky. Jen škoda těch nedokonalostí kolem…