Možná si vzpomínáte na seriál Chlapci a chlapi, dodnes reprízovaný českými i slovenskými TV kanály. Jednou z dějových linek byla šikana mezi vojáky, mazáci prostě trýznili a ponižovali nováčky, tzv. zobáky.

Když se jeden ze šikanovaných vojáků ozval, kamarád ho poučil: Oni to dělají, protože se to tak dělá dle tradičních nepsaných zákonů. Až my budeme mazáky, vrátíme to zase těm dalším.

Z této historky se propisuje poučení, že ten, kdo jedná podle aktuálně platných pravidel, byť zde nepsaných, jedná vlastně ospravedlnitelně. 

Zpátky do současnosti. Jeden z pilířů obhajoby bývalých soudců, kteří soudili před rokem 1989 a nyní aspirují na vysoké justiční pozice, je, že jednali podle tehdy platných zákonů. Jistě, ale podle platných zákonů jednali i soudci za časů nacistického Německa či fašistické Itálie. A i Milada Horáková byla popravena v souladu s tehdy platným a účinným právem. 

Petr Kolman
je právní publicista

V rámci fair play nutno dodat, že gulášový socialismus let osmdesátých v Československu nebyl většinou tak ostrý a zákeřný jako ten v padesátých letech nebo dokonce za časů hitlerovců. Nicméně zde jde o vyvrácení principu soudili jsme (či jinak postupovali) podle tehdy platného a účinného práva.

Takovou obhajobu nutno odmítnout. Samozřejmě, pokud se někdo aktivně vzepřel režimu a soudil jinak a statečněji, ten má morální právo nyní aspirovat na vysoké justiční funkce. 

Stejným metrem

Aktuální výběr ústavních soudců zanechal ve veřejnosti pachuť. Mimo jiné se ozývá satirická kritika: Představte si, že by v Německé spolkové republice jmenovali v roce 1977 soudcem jejich ústavního nebo nejvyššího soudu právníka, který soudil za časů nacismu. Dodejme, že podobně nepředstavitelné by to bylo i v tzv. Východním Německu (bývalá NDR).

Mějme za to, že alespoň v symbolické rovině by velice prospělo, jestliže by byla bez zbytečného odkladu přijata novelizace zákona v tom smyslu, že bývalí soudci a prokurátoři působící před rokem 1989 se dnes nesmí stát soudci našeho ústavního soudu.

Jistě, tohle mělo být přijato již dávno, ale pořád lepší pozdě než vůbec, nemyslíte? Někteří jistě namítnou, k čemu zákon (resp. jeho novelizace) zakazující bývalým soudcům soudícím před rokem 1989 působení v Brně v justičním paláci na Joštově ulici, pokud by v praxi dopadal jen na asi pět až deset lidí. 

Jistě, norma má být obecná, avšak jak víme z hodin právní teorie, samotný fakt, že v realitě předpis dopadá a dopadne jen na nízký počet adresátů, není sám o sobě důvodem pro nepřijetí nebo zrušení takového právního ustanovení. 

Ostatně aktuálně schválený Lex Babiš prakticky reguluje chování asi jen dvou osob v Česku. Takže i zde měřme stejným metrem. 

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.