Před měsícem mě vůbec nenapadlo, že bude moderním trendem hluboký blok v posledních třiceti metrech od své vlastní branky a sedmdesáti až osmdesáti metrové bleskové brejky po zisku míče. Aktivní vysoký presink (trend posledních let) pomalu vymizel a byl nahrazen důrazem na represink (tlak na zisk míče po jeho ztrátě). To jsou jedny z mnoha poznatků, které bylo možné vidět na mistrovství světa v Kataru a dostaneme se jistě ke spoustě analytických dat, které FIFA prezentuje ústy či perem expertních skupin, které tato data zpracovávají.
Fotbalové střípky Davida Kobylíka
Já bych se ale svýma očima rád zaměřil na dopad na český fotbal a zde je můj náhled na situaci v našich luzích a hájích. A nebude to povídání radostné, neboť nůžky mezi světem a námi se ještě více pootevřeli.
Systém výchovy dětí a mládeže unifikovaný do týmových struktur a procesů je naprosto zářným příkladem, jak dojít k průměrnosti, ve které se náš fotbal nachází. Správným a jediným možným krokem, v tomto případě z této rétoriky nedokážu uhnout, je individualizace fotbalistů a pochopení hráče jako individuálního a ojedinělého prvku, který na každém postu na hřišti vytváří naprosto odlišný druh práce vedoucí k fungujícímu týmovému výkonu. Nikoliv, jak jsme v minulosti slyšeli (a snažíme se úpěnlivě tohoto schématu držet), když bude hrát dobře tým, vyskočí jednotlivci.
NE!
V dnešním fotbale dělají tým jednotlivci. A tak je trénujme a zdokonalujme. Každý post na hřišti má svá specifika. Můžeme polemizovat o taktickém rozestavení se třemi či čtyřmi obránci a můžeme si i hrát s počtem středových hráčů a útočníků. Pointou zůstává, že obránci nemohou trénovat stejně jako záložníci a ani oni nemohou trénovat stejně jako útočníci. A to zároveň ještě můžeme, respektive musíme, rozdělit stopery od krajních obránců, štítové či tvořivé středopolaře od křídelních hráčů a hrotové forvardy od podhrotových.
Každý tento hráč potřebuje na hřišti v dnešní době jiné fyzické predispozice (rychlost, kondice, výška, váha, muskulatura) pro co nejefektivnější zvládnutí své role. K tomu na každém postu jinou technickou vyspělost a v neposlední řadě taktickou připravenost (v tomto případě ideální znalost a automatičnost vnímání taktiky všech postů na hřišti).
Těchto detailů lze dosáhnout, a to je alfa a omega mých myšlenek, pouze rozlišením hráčů na jednotlivých postech v denním procesu tréninku a specializací! Nikoliv v krátkém horizontu, ale dlouhodobou, neustálou přípravou na svoji roli v týmu – tímto vzniká kontrolovaný a jasně daným směrem vedený trénink k maximálnímu využití predispozic, talentu, vůle, charakteru a mentální stránky jednotlivce. Na konci celého tohoto individuálního procesu je vklad každého fotbalisty do týmového výkonu a ten poté přináší či nepřináší úspěch.
V našich podmínkách výše zmíněné znamená, že bychom i na trenérských postech měli mít individuální specialisty. Kondiční trenér, dnes již několik let nutnost každého trenérského štábu, by měl mít k ruce atletického trenéra - specialistu. Trenér (rozuměj v dnešním fotbale de facto manažer trenérského štábu) by měl mít pod sebou asistenta zodpovědného za vedení a koordinaci společné tréninkové jednotky. A dále spolupracovníky na vedení individuálních tréninků a specialisty na hru jednotlivých formací (brankáři, obránci, záložníci, křídelníci, útočníci) - ti nemusí být přítomni či aktivní v každodenním procesu, ale jejich role se dnes stává nepřehlédnutelnou a velmi významnou.
Neméně důležitou roli má dnes medical staff (fyzioterapeut, masér, lékař). V součinnosti s moderními technologiemi a kondičními trenéry denně vyhodnocují připravenost hráčů na daný výkon. A spousty a spousty dalších věcí, na které jsem jistě teď zapomněl.
Příklad ze života
Na závěr jeden příklad ze života, který bude znát každý rodič či trenér, který má možnost individuálně pracovat s jakýmkoliv sportovcem. V covidové době jsem dělal trénink mladému fotbalistovi. Samozřejmě děti nejvíce baví střelba. Proč ne. První pokus, druhý, desátý. Míč mu od nohy nelétá – někdo si řekne, je subtilnější. I mě to napadlo. Podívám se detailněji a vidím, že dává stojnou nohu daleko od míče. Míč sice trefuje do osy, má dobrý švih, ale střílející nohu má ke stojné ve sklonu více než 45 stupňů, což zapříčiňuje, že veškerá síla pocházející z trupu a zad se krátí na minimum a do míče tedy proudí pouze sila z jeho nohou a ta je oproti té maximálně možné méně než poloviční.
Natáčím mu skutečnost na video a ukazuji. Poupravuji mu rozběh na míč tak, aby byl co nejpřímější a zbavil se tohoto špatného automatického návyku co nejjednodušeji. Není to práce na den. Je to dlouhodobý proces.
Po půl roce měl hráč hodnocení svého trenéra, který má na starosti dvacet dětí a nemůže tyto niance v týmovém tréninku postřehnout, není to v jeho silách. Při hodnocení zmiňuje slabou střelu. Nezná příčinu. Hráč ji ale zná a je jen na něm, jak na ní bude dále pracovat. Sděluje ji trenérovi a i trenér, pokud má zájem a hlavně čas, tak bude mít snahu na tom s hráči pracovat, o tom jsem přesvědčen. A to je přesně ta úloha individuálních trenérů, kteří jsou v dnešním fotbale nutností.
Závěrem je mi jasné, že na vše jsou potřeba také finance, které se v dnešní době klubům nedostávají. Chápu. Ale vždy je to o tom, že pokud je něco, co funguje, tak je potřeba si za tím jít a hledat i ty finanční rezervy k tomu, abychom v budoucnu mohli profitovat a vidět naše sportovce na vrcholných akcích.
Já této cestě maximálně věřím a jsem zvědav, co vy na to.
David Kobylík