„Jsem nadšená, přitom paradoxně jsem po všech zraněních v olympijském cyklu brala možnost kvalifikovat se na olympiádu tak trochu na lehkou váhu. Až v březnu, kdy jsem si udělala velké osobáky, jsem si uvědomila, že by to opravdu mohlo vyjít. A povedlo se,“ usmívá se sympatická jednadvacetiletá plavkyně.

Štafeta na olympijských hrách musí být složená minimálně ze dvou závodnic, které mají A-limit a dvěma stačí mít B-limit z disciplíny, ve které štafetu poplavou. Ten Janíčková splnila už na mistrovství Evropy v Budapešti. Před ní však byla v českém pořadí právě Kolářová s časem 55,60. Janíčkové se ovšem v italském Sette Colli podařilo zaplavat čas 55,51. V Tokiu tak nakonec poplave s Barborou Seemanovou, Simonou Kubovou a Anikou Apostalon právě ona.

Jak velkou radost máte?

Pochopitelně obrovskou. Paradoxně, když jsem doplavala, tak jsem si vůbec nemohla uvědomit, jaký čas jsem vlastně měla zaplavat. Splynuly mi tam časy z krátkého bazénu, z dlouhého, z různých disciplín. A tak jsem koukala na tu tabuli a přemýšlela, jestli je ten můj čas vlastně dobrý, nebo ne. Na tribuně seděli kamarádi a bylo pořád ticho. Chvíli jsme si říkala, že kdybych ten potřebný čas zvládla, tak by asi reagovali jinak a křičeli. Už jsem se smiřovala s tím, že asi z toho nic nebude. Ale nakonec to všechno dopadlo dobře.

Co byla vaše první myšlenka, když bylo jisté, že do Tokia letíte?

To je také dobré. Uvědomila jsem si, že z tokijského letiště budu muset letět sama domů. To bude asi docela zážitek.

Proč sama?

Kvůli koronavirovým pravidlům. Do osmačtyřiceti hodin po absolvování své poslední disciplíny musí sportovec dějiště olympijských her opustit.

Olympiády si tedy zrovna moc neužijete, že?

Mrzí mě to moc, nebudu lhát. I když chápu, že to musí být. Nikdo si nemůže dovolit, aby se objevil byť jen jediný případ, protože by to znamenalo obrovské komplikace, karantény a podobně. Dělala jsem si z toho částečně i srandu, že vlastně víc času strávím v letadlech do Japonska a z Japonska než přímo v Tokiu v olympijské vesnici. Ale 11. července odlétáme na aklimatizační soustředění do Kóči, což je asi hodinu a půl letecky od Tokia. Tak snad Japonsko přece jenom trochu uvidím, i když zatím nevím, jak přísná bublina bude tam.

Už studujete, co všechno budete muset splnit?

Právě v těchto dnech chodí maily s nejrůznějšími brožurami. Budu to ještě všechno zkoumat cestou do Prahy na závěrečné soustředění. Zaujaly mě podmínky pro některé státy. Myslím, že Egypťané se týden před odletem do Tokia musí testovat každý den. Všechny nás čeká zapisování teploty a sledování zdravotního stavu v aplikacích. Jaké budou podmínky přímo na bazénech, to zatím nevím. V Budapešti na Evropě to bylo hodně přísné a roušku jsme museli nasadit hned po doplavání. Na ten mokrý obličej, když jste ještě byl zadýchaný, to bylo opravdu super (směje se). Pravdou ale taky je, že to měli precizně zorganizované. V Sette Coli v Itálii, kde byl otevřený bazén, to bylo také hodně svázané a byly tam nutné roušky. Naproti tomu na českých pohárech to bylo volnější. Záleží na situaci v té konkrétní zemi.

Nekazí to všechno trochu dojem ze splnění olympijského snu? Že odměna za všechnu tu dřinu nebude taková?

Olympiáda je sen asi naprosté většiny sportovců. Mně je víc líto starších sportovců, kteří dřou třeba deset let, pak se na olympiádu konečně dostanou, a letos to bude tak, že první den odzávodí a budou muset odjet. Já po všech zraněních, která jsem za olympijský cyklus prodělala, jsem to vlastně všechno brala tak nějak na lehkou váhu. Buď to vyjde, nebo ne. Dlouho jsem byla daleko za potřebnými časy. Skoro dvě vteřiny. Až v březnu, když jsem si na závodech udělala velké osobáky, jsem si začala říkat, že by to doopravdy mohlo vyjít.

Olomoucká plavkyně Barbora Janíčková pojeden a olympiádu do Tokia. Vybojovala si místo v české štafetě na 4x100 m volný způsob.Olomoucká plavkyně Barbora Janíčková pojeden a olympiádu do Tokia. Vybojovala si místo v české štafetě na 4x100 m volný způsob.Zdroj: Deník/Jan Pořízek

Váš chorobopis je do jisté míry tedy obdivuhodný, to je potřeba uznat.

Za pět let od poslední olympiády jsem plavala možná dva roky, když se to sečte. Od roku 2017 jsem začala mít problémy s ramenem a předloktím. V roce 2018 jsem byla na operaci s loktem. Po třech měsících jsem si zase vyhodila rameno a v roce 2020 do třetice všeho dobrého a další operace. Pozitivní bylo, že to nebyly úrazy a zákroky, které by mě výrazně limitovaly do budoucna. Navíc mě osobně vždycky hodně nakoplo, že jsem chtěla ten ztracený čas dohnat. A když jsem viděla, že to i s tím mankem jde, tak to byla další motivace navíc do tréninku.

Do toho jste taky přešla z Brna do Olomouce…

Když jsem v roce 2019 nastoupila na vysokou školu. Na FTK obor tělocvik biologie. Dojíždění nepřipadalo v úvahu. Domlouvali jsme se, že budu trénovat v Olomouci. Původně jsem měla na konci týdne vždy trénovat v Brně, ale zalíbilo se mi tady. Navíc by to bylo zbytečně rozlítané.

Už je z vás Olomoučanka?

Kdybyste se zeptal v mojí skupině, tak vám určitě všichni řeknou, že ne. Narážky na Brno poslouchám pořád. Ale nijak mě to netrápí. V Olomouci se mi hodně líbí. Dovedu si představit, že bych tady po studiu zůstala a dál žila. Jsem tu spokojená.

Jak vysoko může česká štafeta na olympiádě myslet?

To je těžké říct. Abych řekla pravdu, tak ani nevím, jak si stojíme a ani to neplánuju nějak řešit. Plavkyně se mohou hodně obměňovat, tak jako v našem případě, takže nemá smysl dívat se na nějaké časy. Mým cílem bude vyšťavit se úplně na maximum. Musím natrénovat hlavně odskoky, kde mám rezervy, protože štafety obvykle neplavu. Máme tam ale Aniku Apostalon, která studuje v Americe a tam se štafety plavou naopak velmi často. Takže ona má odskoky precizní a věřím, že to doladíme, abych to nepokazila.

Tak mě napadá, že to je asi plavcova noční můra, že čeká na předávku a pak odskočí moc brzo, ne?

To snad raději ani neříkejte (směje se). Existuje ale i noční můra pro trenéry, když plavec jde naopak moc na jistotu a zůstane stát třeba čtyři desetiny. To si taky potom plavec vyslechne své. Věřím, že to natrénujeme a zvládneme dobře.

Olomouc remizovala doma se Slováckem v dohrávce 23. kola 0:0.Radek Látal
Tlačený synek? Nebylo to jiné než u ostatních, říká Látal

Barbora Janíčková promluvila:

O přípravě v době covidu:

Když loni na jaře zavřeli bazény, byli jsme dva měsíce bez vody. Pak povolili otevřený bazén v Praze. Ještě, že bylo teplo, protože letos bychom tam zmrzly. Při druhé vlně na podzim jsme jezdili do Polska, ale to bylo dlouhodobě neudržitelné. Jen cesta tam a zpět zabrala tři hodiny. K tomu trénink, celý den byl zabitý. Nakonec jsme dostali povolení trénovat v Olomouci v Baluu, je to sice krátký bazén, ale hezký.

O krátkém a dlouhém bazénu:

I v krátkém bazénu se dá kvalitně odtrénovat. Třeba nacvičíte líp obrátky, když jich uděláte dvakrát tolik. Já osobně jsem měla krátký bazén vždycky raději, ale od letoška se ve mně něco zlomilo a pocitově mi víc sedí ten dlouhý. Asi proto, že v krátkém bazénu mi kluci na obrátkách strašně ujíždí a mě to vnitřně deptá. (směje se)

O zraněních, která ji pronásledují:

Dělám teď všechno proto, abych zůstala zdravá. Sama si říkám, že na sebe musím dávat pozor. Nejela jsem ani se školou na žádné kurzy, abych se náhodou nezranila. Paradoxně v Ústí nad Labem jsem si oblékala plavky na motýlka a vykloubila si u toho palec. Nebezpečí prostě číhá všude.