Dobře už bylo, líčí život ve vsi, kde stále vítězí komunisté

Když sedmdesátileté důchodkyni z Norberčan dojde chleba, musí do osm kilometrů vzdáleného Moravského Berouna, ať je pátek, nebo svátek. V obci, kde před 30 lety měli dva obchody s potravinami a smíšeným zbožím, už nezastavuje ani pojízdná prodejna. Prodělávala. Skončila i malotřídka, takže školáci musejí do Města Libavá. Hospoda taky zavřela. Vesnice, kde i 30 let po sametové revoluci vyhrávají komunisté, vymírá. Jak s hořkostí hodnotí místní: v Norberčanech dobře už bylo.

„Z jedné strany vojenský prostor, kam se nesmí. Kdo nemá auto, pořádně si nenakoupí. V zimě? Když tady nasněží, autobus nejede a z baráku se nedostanete,“ rozvypráví se pětasedmdesátiletá seniorka. Byla na cestě od kostela domů. Na kole. Jinak v obci nebylo živáčka. Kromě několika aut jedoucích do vojenského újezdu. Jméno si žena nepřála zveřejnit. „Tady hned přijdete do řečí, a o to já v mém věku nestojím,“ vysvětlila prosbu.

Nakupovat musejí místní cestou z práce, kterou hledají ve městech v okolí, ale i 100 kilometrů daleko. Nejbližší obchod s potravinami a smíšeným zbožím je v Moravském Berouně. Větší supermarket pak ve 25 kilometrů vzdáleném Šternberku. „Tady se musejí dělat týdenní nákupy. Kdo nemá auto, tomu vypomůžou sousedé. Drsný život. Zpovykaný člověk rok nevydrží. Jo, v Norberčanech už dobře bylo. Jde to cugrunt,“ líčila sympatická důchodkyně, která má invalidního manžela, takže těžké nákupní tašky i lopatu má jen ve svých rukou.

Jak dnes vypadá život v Norberčanech. Podívejte se: 

Přitom v minulosti byly v obci posazené v malebném údolí Libavského potoka dva obchody, škola, pošta, hospoda, kulturní dům, dokonce i kino. Práci lidem zajišťovalo zemědělství a armáda, když ještě měla násobně více civilních zaměstnanců. „Byla tady tírna lnu, který se pěstoval na 250 hektarech. V době, co přišla, všechno padlo. Zůstali tři soukromí zemědělci, kteří mají jen pár lidí a sami bojují, jak se dá,“ uvedla starostka Marie Vališová (za KSČM).

Dojíždět se musí z Norberčan za vším. Od práce, vzdělání, přes lékaře, po poštovní či bankovní služby. Cestu naštěstí kraj před dvěma lety opravil, do té doby připomínala spíše tankodrom. Život je nepohodlný, a to mladé netáhne. Odejdou do učení nebo dál na vysokou a do rodné obce v bývalých Sudetech jezdí už jen na návštěvy.

Rodin s dětmi je v obci s 259 obyvateli necelá desítka a počet školáků spočítala starostka na prstech jedné ruky. „Ještě kluci ze Staré Libavé,“ přidala dva. „Pořádáme vítání občánků, je to velká událost. Letos nebylo koho vítat,“ pokrčila rameny Vališová, která koncem září kolaudovala nový kulturní dům a doufá, že pozvedne společenský život.

Obec ležící na hranici Olomouckého a Moravskoslezského kraje vymírá. Počet obyvatel za 30 let klesl zhruba o dvacet procent. Prázdné domy kupují chataři, které krajina v podhůří Oderských vrchů přitahuje. „Starší umírají a mladí mizí pryč. Co by tady dělali. Na čistý vzduch a klid je neudržíme. Byty obec nemá. Práce tu není. Rozvoj turismu? Ze 125 hektarů lesa nám kůrovec nechal ani 30. Krajina kolem je k pláči,“ posteskla si starostka a matka tří dětí, které z Norberčan taky odešly a založily rodiny jinde.

U kormidla je starosta z ODS. Už téměř 20 let

Na hřištích si hrají děti, mladí lidé obuli kolečkové brusle a projíždějí se inline dráhou, maminky s kočárky se vydaly na procházku, všude je živo. Tak to vypadá ve Vejprnicích, v rozrůstající se obci jen pár kilometrů od Plzně, kam se v současné době stěhuje mnoho převážně mladých lidí.

„Za minulého režimu nebyly Vejprnice tak velké, zejména koncem devadesátých let se začaly rozrůstat. Přesto, že je tu rušněji než dříve, nedám na naši obec dopustit. Žiji tady téměř padesát let a vůbec nic mi nechybí, naopak. Máme zde fungující obchody, pro děti školky, školy a stále se budují nové věci, proto jsem také s vedením obce nadmíru spokojená,“ hodnotí život ve Vejprnicích důchodkyně Hana.

S osmiletou přestávkou, kdy byl místostarostou, vede obec téměř dvacet let Pavel Karpíšek, člen ODS. „Za ta léta, co jsem ve funkci, jsme museli udělat mnoho věcí. V devadesátých letech zde nebyla kanalizace ani plyn, posiloval se vodovodní řad, elektrika. Když jsme tohle všechno zajistili, byl to předpoklad k tomu, že se sem začnou stěhovat lidé,“ popisuje počátky svého působení Karpíšek. „Podařilo se zavést do obce také městskou hromadnou dopravu a později také vlastní, vejprnickou,“ dodává starosta s tím, že dnes jsou Vejprnice jednou z mála obcí na Plzeňsku, kde populace mládne. Výborná dopravní obslužnost je jedním z důvodů, který do Vejprnic přilákal také maminku na mateřské dovolené Kristýnu.

„S přítelem jsme žili v pronajatém bytě v Plzni, když se nám narodila dcera, rozhodli jsme se, že si tu pořídíme domek. Jedním z důvodů byl fakt, že je odsud blízko do Plzně a přitom jsou Vejprnice klidná lokalita,“ vysvětluje Kristýna.

Jak se žije ve Vejprnicích? Podívejte se: 

„Nejvíce se mi zamlouvá, že je zde mateřská školka a také pěkná a opravená základní škola,“ uzavírá. Právě rekonstrukce školy byla jednou z největších investičních akcí obce. „Modernizace školy vyšla na téměř sto milionů korun. Za ty peníze jsme přistavěli školní budovu, vybudovali novou tělocvičnu nebo také učebnu přímo v zahradě školy. Troufám si říci, že ve Vejprnicích máme jednu z nejmodernějších škol v okolí,“ říká starosta.

Do budoucna chystá další investiční akcí. „Zásadní je propojení Vejprnic s Plzní cyklostezkou. Chceme také odkoupit nějaké pozemky a vybudovat na nich lesoparky a odpočinkové zóny,“ uvádí Karpíšek. Stavební akce a rekonstrukce realizuje obec převážně z dotací. „Projekty se nám daří připravovat tak, že téměř vše je z velké části financováno dotacemi,“ poznamenává starosta. Ve Vejprnicích ale není všechno růžové. Obyvatele trápí kamiony, které si přes obec zkracují trasu.

„Snažíme se o omezení tranzitní dopravy a nyní o tom jednáme s úřady, snad to dobře dopadne. Chci, aby lidé ve Vejprnicích nejen bydleli, ale hlavně žili,“ přeje si.