Zatímco sjezd svazu spisovatelů v roce 1967 probíhal v kritickém duchu vůči kulturní politice Strany (ze sjezdu dokonce rozezleně odešel vedoucí delegace KSČ Jiří Hendrych), po udušení reformních snah pražského jara a uzavření této kapitoly Poučením z krizového vývoje se věci pomalu vracely do „normálu“. Včetně televize a veškeré kultury, v níž už v roce 1969 zase začala fungovat pevná cenzura.

S obnovením kované komunistické propagandy to však už tak snadné nebylo. Lidé, i díky svobodnějšímu nadechnutí v 60. letech, už přestali slyšet na budovatelství a třídního boje měli plné zuby. Režim si toho byl vědom a povolil otěže „běžnému“ životu. I proto si počátkem 70. let získaly velkou oblibu například televizní estrády, které fungovaly masově a staly se jakousi zaslouženou kulturní odměnou všem pracujícím víceméně v duchu hesla „po práci legraci“.

Vstanou noví hrdinové

I normalizace však potřebovala tendenční literaturu. Budovatelské romány v duchu 50. let (například Nástup od Václava Řezáče nebo Plným krokem Jana Otčenáška) už ale neměly u čtenářů šanci. Důraz na vše kolektivní tak přece jen oslabil ve prospěch indviduality hrdinů knih. Ti však, stejně jako skuteční lidé, neměli moc na výběr: buď byli silní a od počátku věděli, že jsou součástí celku, k jehož blahu mají přispívat, nebo jim bylo dovoleno zakolísat, ale pod podmínkou, že „prohlédnou a zařadí se zpět mezi pracující na hrázi míru.

Odpadlíky mohly být jen okrajové a vyloženě záporné figury. Didaktičnost a angažovanost byly tak stále hlavními požadavky normalizační literatury, i když už ubrala na entuziasmu a boj s třídním nepřítelem pomalu vystřídalo živení strachu ze skutečné války. Proletářské archetypy už také přestávaly být favoritní (a to nejen v knihách) a vedle obyčejných dělníků se romány a povídky začaly zahojňovat i obyčejnými doktory, inženýry, chemiky a dokonce i právníky.

Spisovatelé kritičtí k režimu a spjatí s reformními snahami byli zakázáni, navíc se je propaganda snažila zdiskreditovat; o Ludvíku Vaculíkovi například psala jako o „popleteném intelektuálovi“, vykreslovala ho jako chrobného a zvrhlého, což mělo podpořit i zveřejnění nahé Vaculíkovy fotografie. U spisovatele Jana Procházky (reformní komunista) zase spojila jeho selský původ s přerodem v „reakčního kulaka“ a neštítila se ani supersvinstva - když zveřejnila odposlouchávané Procházkovy soukromé rozhovory s literárním vědcem a spisovatelem Václavem Černým. Toto brutální zneužití soukromí bylo také jedním z důvodů emigrace Milana Kundery (odešel v roce 1975).

S normalizovanou domovinou se rozloučili i jiní: Arnošt Lusitg se nevrátil už z letní dovolené v roce 1968, Pavel Kohout odešel nedlouho po Kunderovi. Po ruské okupaci v zahraničí zůstali nebo emigrovali v průběhu 70. a 80. let let i další zajímaví autoři, jejichž výčet by nebyl chudý; tedy za všechny jmenujme například Věru Linhartovou, Patrika Ouředníka, Libuši Moníkovou nebo Sylvii Richterovou.

Režimu nepohodlní literáti, kteří zůstali, se živili různými zaměstnáními, občasným psaním pod pseudonymem a publikovali jen v zahraničí nebo v samizdatu. Tento osud potkal mimo jiné Ivana Klímu a Ludvíka Vaculíka, který se také ujal vydávání zakázané literatury. O český samizdat se významně zasloužil Jiří Gruntorád, v jehož edici Popelnice vyšlo za normalizace asi 130 titulů. Naši literaturu šířila po Evropě potažmo po světě také exilová vydavatelství jako Sixty Eight Publishers v Torontu, Rozmluvy v Londýně či mnichovský CCC Books a Index v Kolíně nad Rýnem.

V proudu konzumu

Ke koloritu normalizace patřilo, že se na očekávané tituly stály před knihkupectvími fronty. Ale z knih, které v 70. a 80. vycházely v desetitisícových nákladech, neměly zadaleka všechny také přiměřenou čtenost. I občan-čtenář, který si zvykl na stojatý vzduch, v němž pendloval mezi svým obývákem z NDR, prací, přesněji zaměstnáním, případně chatou se zahrádkou, si toužil přečíst, jak se v tom nehybném vzduchu dýchá románovým postavám. I v socialistické literatuře tak přirozeně sílil zájem o „konflikt člověka s každodenností“, jakkoli míru a hloubku tohoto konfilktu hlídala cenzura.

Není v možnostech našeho článku hodnotit kvality tehdy oblíbených autorů, ale snad můžeme připomenout některé z těch, jejichž knihy patřily k tomu lepšímu, ba nejlepšímu, co v té době u nás smělo vycházet a v čem i dnes rádi objevíme nadčasovou hodnotu. A stejně opět půjde o ty nejznámější.

Určitě mezi ně patří Vladimír Páral (1932), který se už od 60. let těšil čtenářské oblibě, a cenzura tak trochu nevěděla, co si o něm myslet. Jeho inženýrské i jiné postavy sice jakžtakž fungovaly v socialistickém soukolí, ale přizpůsobovaly se mu jen těžko a často tragikomicky (například v románech Milenci a vrazi, Muka obraznosti nebo v knize Radost až do rána, která má z hlediska společenského účinku dost ironické vyznění).

Z knihy Martina Komárka a Herberta Slavíka - Poslední revoluce:

Dalším pozrouhodným autorem je Zdeněk Zapletal (1951), který byl jakýmsi beatnikem normalizace. Jeho román Půlnoční běžci (1986) se u nás ve své době stal bestsellerem, prodalo se ho přes 100 tisíc výtisků (!). V knize se střídá lakonické zpravodajství o rozmisťovaných raketách, mírových manifestacích a projevech potentátů, statistiky o znečištěných řekách, zprávy o únosech v Angole… s příběhy životů obyvatel „paneláku 66“, jejichž postavy neznáme podle jmen, ale jen podle profesí - Doktor, Pilot, Inženýr, Šampion… Všechny strhl proud dosažitleného konzumu a události kolem nich jako by se jich netýkaly. Jen vítr vanoucí celým románem umocňuje pocit nespokojenosti a zřejmě i obavy z nepředstavitelné války. Někteří Zapletalovi hrdinové nakonec nalézají „správnou cestu jako v bildungsrománu“, ale nejde o pravou angažovanost, o úlitbu oficiálnímu dohledu.

Divadlo světa

Nostalgie za nezávadnou četbou Bohumil HrabalSnad nejméně odpovídaly oficiálnímu paradigmatu knihy Bohumila Hrabala (1913). Autor vydávaný a velmi čtený však dostal s nástupem normalizace zákaz, který byl zrušen až poté, co v roce 1975 vyšel v týdeníku Tvorba rozhovor, ve kterém Hrabal učinil pokání, jež doplnil přáním být opět součástí socialistické společnosti a promlouvat k jejím čtenářům. Text byl zmanipulovaný, nicméně vyšel a Hrabal se od něj nedistancoval. Jeho nové i dřívější knihy mohly znovu vycházet, avšak pod přísnou cenzurou a za cenu opakovaných a nedůstojných korekcí textů. Hrabal se jim nikdy nebránil, zároveň ale také nikdy nepřepsal texty tak, že by si je tehdejší ideologie mohla vyložit jako podporu.

V Hrabalově díle by ostatně jakákoli ideologie hledala podporu stěží. Nešlo mu zřejmě ani o „zachycení skutečnosti“; své texty lepil jako koláže z jejích střípků rozházených v čase, z vlastních vzpomínek na dětství a mládí, z „pábitelských vyprávění“, z velkého pozorovatelského daru.

Bohumil Hrabal se sám považoval za bázlivého. Skutečnost, že si na popsaných stránkách nenechal místo pro hodnocení svých postav, patří však k jeho pevnému, autorskému vidění světa. Spisovatel stál o to, aby tu jeho knihy vycházely i v socialismu. Ale ve své citlivosti setrval pevně a ze své autorské cesty nesešel. Je zřejmé, že v „divadle světa“, které celý život popisoval a kde nerozlišoval jeviště od hlediště, dal bez váhání přednost volbě udělat šaška ze sebe před možností (možná výhodnou) změnit v trapnou šaškárnu to, co o něm psal.

Zatímco Hrabalovy postavy držely při životě hlavně vzpomínky a nové době už neuměly a snad ani nechtěly rozumět, jiní autoři vysílali své hrdiny do boje s každodenností i vlastními démony. Jiří Švejda (1949) měl úspěch hned se svým prvním „inženýrským románem“ Havárie (1975), který se dočkal i televizního zpracování. Četnářskou pozornost upoutal i Václav Dušek (1944) romány Panna nebo orel a volným pokračováním Druhý dech, které natočil Juraj Herz podle scénáře Jiřího Švejdy jako film Křehké vztahy s Vladimírem Kratinou v hlavní roli.

Syrovou a i na dnešní dobu drsnou výpovědí o životě na okraji společnosti je román …a bude hůř Jana Pelce (1957). Říci o undergroundové Pelcově próze, že je pravým opakem angažovaného románu, je poměrně slabé slovo. U nás by ve svém čase nevyšla, ani kdyby byl Jan Pelc předákem úderky v Poldovce. Text vyšel poprvé ve Francii, kam autor emigroval. Celý román sestávající ze tří částí napsal Pelc velmi rychle, dohromady za jedenáct dní. Vznikal podobně říčně, jak psal Jack Kerouac v benzedrinovém opojení.