U nás doma se šilo podle Burdy. V Praze se prodávala jen v jednom obchodě se zahraničními časopisy a když měla přijít, vždy se tam vinula dlouhá fronta. Bylo mi tak čtrnáct, kdy jsem byla poprvé vyslána se židličkou do fronty i já. V půl šesté ráno jsem se zařadila a vydržela do sedmi. Pak přišla máma se sestrou a počkaly, dokud se krám neotevřel.

Následující víkendy, když se nám poštěstilo Burdu koupit, byl náš byt vždy přeměněn v ateliér. Všude byly střihy, látky, špulky a máma s její kamarádkou šily. Pamatuji si na hezkou bundičku do pasu, která se tvářila jako kožená a tehdy tolik frčela. A také na letní propínací šaty, sukni s nařasenými volány v několika řadách a zimní prošívaný kabát. Šaty do tanečních se ale mámě nepovedly. Byly bílé z nějakého umělohmotného materiálu a vpředu měly tehdy tolik populární tzv.vodu. Vypadala jsem v nich jako šlehačkový dort.

Co se tehdy nosilo? 

Kromě módních časopisů a katalogů německého obchodu Otto, které mezi lidmi kolovaly do roztrhání, byly inspirací i filmy s Lukášem Vaculíkem a Sagvanem Tofim. Mezi mladými letěl diskotékový styl – „kožené“ bundičky do pasu, samozřejmě z koženky, kombinované s barevnými lesklými legínami. Holky, co měly přes dvacet, se mohly pyšnit vysokými podpatky. Nosila se saka s vycpávkami, jedno jsem ke konci 80. let také vlastnila. Ušila mi ho máma a já na něj byla jako puberťák náležitě pyšná. Dnes bych ho neoblékla ani náhodou.

Jako puberťáci jsme se odíváním dělili na „depešáky“ a „somráky“. Depešáci ovlivnění kapelou Depeche mode chodili zásadně jenom v černé. Somráci ve volném oděvu, keckách a přes rameno měli zavěšenou tzv. somračenku, hnědou tašku na plynové masky.

Rodiče měli zase svoji módu. Ženy do kanceláře nosily kalhotové kostýmy nebo kombinézy přepásané širokým páskem. Muži většinou nepohodlné tesilové kalhoty. Pamatuji si na materiály, jako byl dederon a krimplen, ze kterých se šily halenky a kostýmy. Byly naprosto neprodyšné a nepříjemné. Jejich výhodou ovšem bylo, že takové oblečení se nemačkalo. 

Pletení na dopletě

Oblíbené byly svetry výrazných barev, které se vozily z Maďarska. Většina žen si ale pletla sama doma. Vlna byla relativně k sehnání i když sortiment byl omezený. Pamatuji si na pletací stroj Dopleta, který máma milovala, protože to rychle přibývalo. Lezly z něj sice téměř identické kousky, ale co na tom. Často jsme také páraly staré svetry a já motala vlnu do klubíček. Na Dopletě z nich pak nejčastěji pletly pruhované svetry a čepice. Pamatuji si třeba na dlouhou pletenou sukni ze zbytků „na doma“

Daly se před listopadem 1989 sehnat džíny? 

Nedostižné džíny

Zatímco v 70. letech se stále ještě nosily kalhoty do zvonu jako odkaz na éru hippies, 80. léta přinesla mrkváče. Měly hodně neslušivý střih – nahoře nabraný a rozšířený, dole zúžený. Slušely opravdu jen hubeným holkám. A pak přišly plísňáky. Světle modré flekaté džíny západní provenience, které šly sehnat jen v Tuzexu za bony. Byla po nich sháňka. Na pultech běžných obchodů se občas objevily džíny z napodobeniny džínoviny. S těmi pravými se nedaly srovnat, ale i tak šly na dračku.