Hýří neutuchajícím optimismem. Hanou i Hanáky propaguje, kudy chodí, nevyjímaje Prahu nebo zahraničí. Josefu Sýkorovi z Loučan chybí do důchodu jen pár let, ve svých aktivitách ale nepolevuje. „S oblibou říkám, že u nás má den 24 hodin plus noc a ještě vstáváme o hodinu dřív,“ vtipkuje jedenašedesátiletý výrobce hraček a zakladatel Hanácké ambasády v Čechách pod Kosířem, jehož spolek Šikulky u Sýkorek uděluje řemeslníkům Hanácké stavovské glét.
Zdroj: Deník / František Berger
Vyučený dřevomodelář měl k řemeslu vztah už jako dítě. „Na základce jsem navštěvoval modelářský kroužek Ikar, kde jsme vyráběli lodičky. Tu svoji jsem ve finále rozstřílel v Drahanovicích na rybníku,“ vzpomíná Sýkora. Po vyučení pracoval ve fabrice v Lutíně, za 15 let odešel k začínajícímu soukromníkovi. „Chtěl vyrábět dřevěné hračky, ale o dřevě toho moc nevěděl,“ vysvětlil, proč následně založil vlastní společnost DŘEVOS J+M v rodných Loučanech.
Zdroj: Deník / František Berger
V domácí dílně začal vyrábět vařečky a další dřevěné náčiní, které dodával do domácích potřeb na Moravě či do obchodní sítě Prior. Když s manželkou marně sháněli vláček pro dceru, rozhodl se hračku vyrobit. „Vznikla lokomotiva se třemi vagóny. Do toho se narodil syn, takže postupně přibývaly další věci. Tak jsme se tomu začali věnovat naplno,“ shrnul Josef. On hračky tvoří, jeho žena Marcela dílo zkrášluje a připravuje na prodej.
Zdroj: Deník / František Berger
Manželé prodávají výrobky nejen vlastní, ale i dalších řemeslníků a umělců, kterým naopak dodávají ty svoje. Každý se sice věnuje něčemu jinému, pojí je však založený spolek a takzvané Hanácky glétování. „Držitelé stavovského glétu mají plné právo využívat ochrannou známku v podobě loga ptáčka a nápisu Hanácké vérobek,“ vysvětlil Josef Sýkora. Sám je držitelem ocenění HANÁ regionální produkt, Mistr tradiční rukodělné výroby a mnoha dalších.
Zdroj: Deník / František Berger
Sýkora také inicioval vznik Hanácké ambasády v Čechách pod Kosířem. Jde o prostor pro výstavy a různé akce, kde on sám mimo jiné zpívá vlastní písně v nářečí. „Třeba Hanácká óda by měla pojednávat o každém řemeslníkovi, který získá glejt, text je tak neustále doplňován. Hraji na tři nástroje najednou, jsem sám sobě kapelou. Říkám si Ohlá nota, protože neznám noty a známé písně si přizpůsobuji,“ směje se muž využívající tituly h.k. (honorární konzul) a z.H. (zemité Hanák).