Jeho nový film je vlastně trojnásobnou adaptací – vychází totiž nejen z knihy, ale i dramatizace Evalda Schorma a především pak z inscenace Dejvického divadla. A aby toho nebylo málo, odehrává se děj v polské továrně za přítomnosti místních dělníků.

Minulý pátek představil režisér svůj snímek v olomouckém Metropolu. Mimořádná projekce byla určena provozovatelům kin, novinářům a středoškolským pedagogům, oficiálně vstoupí Karamazovi do kin 24. dubna.

Rozhovor

Pro svůj nový film jste si jako předlohu zvolil inscenaci Bratří Karamazových v podání Dejvického divadla. Pražští herci ale už několik let s velkým úspěchem uvádějí i jiný ruský titul – Oblomova. Nezvažoval jste původně tuto látku?
Popravdě řečeno jsem o Oblomovovi neuvažoval ani na okamžik, protože tahle inscenace Mirka Krobota je pro mě výsostně divadelní tvar. Navíc samotný text je poněkud minimalistický , zatímco Karamazovi mě lákali svou vášnivostí a akčností. Líbilo se mi i humorné pojetí režiséra Lukáše Hlavici. Starý Karamazov je sice pořád záporná postava, ale najednou i velice směšná. Je to šašek, kterého zatím jako šaška nikdo neztvárnil.

Čím pro vás zůstává více než dvě stě let starý Dostojevského román stále poutavý?
Vždycky se mi líbilo téma zodpovědnosti intelektuála za myšlenky, které hlásá a které si pak lidé mohou špatně vyložit. Tedy v jádru téma zneužití myšlenky.

Koho si představujete jako ideálního diváka? Měl by to být milovník ruské literatury, Dejvického divadla nebo filmů Petra Zelenky?
(smích) Tak to vůbec nevím… Spekulace asi v tento okamžik nemají cenu. Pro mě je filmový divák ten, který pravidelně chodí do kina a věřím, že si najde cestu i k tomuhle filmu. Rozhodně si nemyslím, že Karamazovi jsou určeni výhradně divadelním znalcům. Taky doufám, že diváci, kteří mají rádi moje předchozí filmy, nebudou zklamaní.

Váš zatím poslední film Příběhy obyčejného šílenství byl adaptací vlastní stejnojmenné divadelní hry. Tentokrát jste se rozhodl adaptovat cizí divadelní inscenaci a navíc klasiku. Který scénář vám dal více zabrat?
Určitě Příběhy, tam jsem měl velké problémy převést hru adekvátně do filmu a strávil jsem nad tím asi rok. Naopak scénář ke Karamazovým vznikal relativně snadno.

Postavu režiséra ztvárnil Roman Luknár známý například z Krásky v nesnázích. Neměl jste pokušení obsadit režiséra původní inscenace Lukáše Hlavicu?
Ne, protože mým záměrem bylo obsadit někoho, kdo na první pohled jako režisér vůbec nevypadá. A Lukáš, alespoň podle mě, tuhle obecnou představu naplňuje. V tomto ohledu se mi daleko více líbí třeba Vladimír Morávek, který nevypadá, že by někdy mohl cokoliv zrežírovat. (smích) A přitom je jednou z nejvýznamnějších režisérských osobností v Česku. Chtěl jsem jít proti typu a Roman mi svým vzezřením prostého člověka připadal ideální.

Jedna z příběhových linií se týká herce Davida Novotného, který potřebuje odjet ze zkoušky na současně probíhající natáčení filmu. Stávalo se vám jako režisérovi Příběhů a Teremina na divadle něco podobného?
Stává se mi to neustále. To je klasický herecký problém – potřeba být v jeden okamžik na několika místech zároveň. Běžně dochází k tomu, že herci podepíšou smlouvy na dva souběžně probíhající projekty a pak se diví, jak je to vůbec možné. (úsměv)

Hudbu ke Karamazovým složil oscarový laureát Jan A. P. Kaczmarek. Jak se vám jej podařilo pro projekt získat?
Polská produkce mě pořád nutila k tomu, abych si vybral polského skladatele. Měl jsem naposlouchané kompozice několika mladých skladatelů a jednou jsem jen tak plácnul, že by to mohl udělat pan Kaczmarek. V ten okamžik jsem vůbec neuvažoval o tom, že by něco takového mohlo vyjít. Ale oni řekli: Jasně, to není problém. Bál jsem se, že ho nebudeme moci zaplatit, ale ukázalo se, že jde o filmového fandu, který raději dělá věci, na nichž mu záleží, než věci pro peníze.

Ví se o vás, že jste hudební fajnšmekr. Jak probíhala spolupráce s Kaczmarkem? Diskutoval jste s ním o hudebním doprovodu, nebo spíše věřil jeho reputaci?
Na začátku jsem mu poslal dévédéčko s finálním střihem, který doprovázela pracovní hudba. V celém filmu je asi pětadvacet hudebních vstupů a já jsem ke každému z nich napsal poznámky. Kaczmarek některé z nich respektoval, některé ne. Dokonce přidal hudbu na místa, kde původně nebyla plánovaná. Příjemně mě překvapilo, že měl o hudebním doprovodu docela jasnou představu ještě předtím, než jsem za ním do Spojených států přijel. Věděl, že jeho hudba musí mít dostatečnou energii, aby se vyrovnala hereckému nasazení.

Natáčení probíhalo v ocelárně v Hrádku u Rokycan. Vybírali jste továrnu s ohledem na to, aby se do ní vešel filmový štáb a mohli jste využívat například steadicam?
Určitě, musela to být továrna, kterou jsme dokázali nějak produkčně zajistit. Producent Čestmír Kopecký se s ředitelem dohodl na určité ceně za pronájem a především na provozu. A ten je nesmírně náročný. V továrnách jezdí vlaky, kamiony, provoz je velmi hlučný. Vedení bylo dokonce tak laskavé, že některé válcovny vyřazovalo během natáčení z provozu. Musím říct, že nám vyšli ohromně vstříc a celé natáčení se uskutečnilo především díky jejich dobré vůli.