Rozhovor


* Nemohu začít jinak - proč jste odešel z olomouckého jeviště?


Protože se v Pardubicích cítím doma. Do Východočeského divadla jsem nastoupil hned po DAMU v dubnu 1984 a strávil tam dvanáct let. Potom jsem se toulal, vrátil se a znovu odešel za tehdy lákavě znějící nabídkou do Prahy. Přitom jsem Pardubice nikdy zcela neopustil, protože tam mám patnáctiletého syna a v domově důchodců maminku. I kvůli nim jsem chtěl zpět ještě před nástupem do Olomouce, ale tehdy nebyla příznivá situace. Ta nastala nyní. Ale upřímně, váhám, jestli můj odchod z Hané je tím stoprocentně správným krokem…

* Po příchodu do Olomouce jste říkal, že začínáte novou kapitolu života – jak dvouletku hodnotíte?


Proto jsem z odchodu rozpačitý, Olomouc totiž byla velkým štěstím. Nezažil jsem v krásném městě mezi novými lidmi nic negativního, naopak jsem díky němu překonal těžké období.

* Z rolí budete nejvíc vzpomínat na Tovjeho ze Šumaře na střeše?


Určitě. Ačkoliv když jsem se z kuloárů dozvídal, že bych ho mohl v Šumaři hrát, až hříšně se mi do něj nechtělo. Znal jsem provedení z Pardubic i Divadla Na Fidlovačce a přišlo mi, že už není s čím novým přijít. Navíc jsem do té doby neměl zkušenost s tak velkou muzikálovou rolí. Ale jakmile jsem si ji začal oblékat, pohltila mě. V Tovjem jsem si žil moc rád.

* Šlo také o citlivého muže, jež ztvárňujete výjimečně, neboť neladí s vaším typem. Přitom vám, zdá se, sedí…


Už můj učitel František Laurin říkal, že mám křehčí duši, takže si buduji obranné valy a zdi. Proto prý všechny ty armádní hadry, džípy, zbraně… Přitom ve mně stále zůstává kus romantika, kluka.

* Bude vám někdo z olomouckých kolegů hodně chybět?


Nejvíc bard souboru Pepa Bartoň. Až mě překvapuje a dojímá, jak jsme k sobě našli cestu. Když jsem přemýšlel o nabídce z Pardubic, on mě napadl jako první, za kým jít pro radu. Ale stýskat se mi bude i po dalších bezvadných kolezích, práce a vztahy v činohře byly opravdu téměř bez chyby.

* Takže perník není jednoznačně lepší než syrečky?

Zkusím perník se syrečky -ostatně i v Lošticích dělají různé pokusy. Měl bych totiž v Olomouci ještě dohrávat Kočku na rozpálené plechové střeše a Attilu. Ostatní inscenace s mými rolemi již byly staženy z repertoáru. Nerozumím tomu zvlášť u Šumaře, který stihl pouze dvacet dvě reprízy, ač šlo o muzikálovou inscenaci opřenou o spoustu kvalitní práce a s plným hledištěm. Ale nerad bořím mosty. S úsměvem říkám, že se třeba na Hanou dostanu i znovu v rámci svých koleček mezi divadly.

* Vyzkoušel jste jich opravdu celou řadu, je Olomouc něčím specifická?


Narozdíl od dalších oblastí, kde jsem působil, je vícesouborovým divadlem. Můj kamarád režisér Michael Tarant říká, že se střídáním opery, činohry a baletu na jednom jevišti vyčistí prostor. V ansámblu tak nehrozí ponorka ze stále téže scény. Něco jiného ale je, jak funguje provoz. Administrativní pořádky v Moravském divadle mnohdy zavání dobou vskutku minulou.

* Budete pokračovat ve spolupráci s Českým rozhlasem, kterou jste v Olomouci navázal?

V Pardubicích dramatické pořady nevznikají. Případně ale rád zajedu na Hanou. Nedávno jsem tam namlouval osm dílů četby na pokračování a moc mě to bavilo.

* Objevil jste se také ve filmu…

Měl jsem štěstí, protože jsem zrovna ve svém těžkém období po odchodu z Pardubic hodně točil – Sametové vrahy či Milence a vrahy. Oněco později pak Indiána a sestřičku, kde jsem dostal zatím svou největší roli.

* V Olomouci jste debutoval i v opeře. Máte k ní vztah?

Zabývám se spíš country, folkem, blues či starším rockem. Ale potkali jsme se loni v létě v Itálii s režisérem Attily Michaelem Tarantem. Navrhl mi spolupráci, což jsem bral jako zajímavou, ale nereálnou nabídku. Nakonec se však uskutečnila. Opera mě vyloženě nadchla!Nemůžu než obdivovat zvládnutou techniku a profesi kolegů pěvců. Až na jevišti jsem také docenil práci sboru jako nezaměnitelnou a výlučnou složku opery.

* Sám hrajete na foukací harmoniku, zajímáte se o koně, psy, spíte pod širákem… Teď v létě jste asi šťastný…

Letos ne úplně. Bydlím u Kutné Hory v chaloupce, která byla uprostřed lesa, než ho vykáceli. Natu paseku jsem svezl všechny své věci z předchozích štací. Nerad se jich zbavuji, každý předmět totiž představuje vzpomínku. Jenže chci jeden z pokojů přestavět pro syna, takže třídím a na ostatní nezbývá čas. Ale povedlo se mi po letech jet tradiční Vltavu absolventů AMU. Přestože jsme kvůli počasí s klukem zůstali jen pár dní, stihli jsme vše, i udělat se ve šlajsně. Se synem jsme vyrazili také pod širák do Beskyd. Aprotože je moje přítelkyně nyní v pátém měsíci těhotenství, chystám se pak ještě někam pouze s ní.

* Takže nová kapitola?


Ano. Jsem teď Kutnohorák.