V rozhovoru pro Deník se kromě jiného svěřil, z čeho měl největší obavy a jak vybíral jednotlivé herecké představitele.

Rozhovor


* Hru Zázrak v černém domě jste původně psal pro Divadlo na Vinohradech. Můžete přiblížit, jaká byla její pouť z Prahy až do Olomouce?

Když jsem v roce 1998 končil v politice, pozvala si mě tehdejší šéfka vinohradského divadla Jiřina Jirásková a říká mi: Podívejte, teď už budete mít čas, napiště nám nějakou hru. Ajá jsem jí vyprávěl příběh, o němž jsem byl přesvědčený, že by z něj mohla být dobrá hra. Psát jsem ji ostatně začal už na konci osmdesátých let, ale skončil jsem tehdy na páté stránce. Paní Jiráskové se námět zamlouval, chtěla hru zařadit už do příští sezony. Jenže to psaní nešlo, k mému velkému a nepříjemnému překvapení, vůbec dopředu. První verze vznikla až v době, kdy šéfem na Vinohradech byl Jiří Menzel. Atu jsem stejně nikomu neukazoval s přesvědčením, že prostě není dobrá. Takže verze, se kterou jsem byl spokojený, putovala do dalších rukou, tentokrát Martina Stropnického. Následovalo mlčení a já pochopil, že nové vedení není hrou nadšeno.

* A jak se tedy po tom všem dostala hra do Divadla Na zábradlí, kde měla světovou premiéru?

Jednoho dne jsem zcela náhodou potkal tehdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí Jiřího Pokorného a nabídl mu Zázrak k přečtení. Za tři dny mi už volali, že se jim hra velice líbí a chtějí ji zařadit do repertoáru. Nakonec jsem byl rád, protože tenhle text není pro velké jeviště. V Olomouci se tak mimojiné ukáže, jestli hra snese velkou scénu. Je to ode mě a místního uměleckého šéfa Romana Groszmanna vlastně taková zkouška, experiment. (úsměv)

* Když vám vedení olomoucké činohry nabídlo režii vlastní hry, neměl jste zpočátku obavy, že nebudete mít od textu patřičný odstup?


Z toho jsem obavu neměl, po dosavadních dvou inscenacích už se na hru dívám jako na cizí text. Vidím i některé jeho problémy, kterých si třeba nevšimla ani kritika. A současně začínám objevovat některé příjemné stránky tohoto textu, kterých jsem si zpočátku nebyl vědom. Spíš jsem měl velký strach z toho, že mě nic nenapadne. Režisér musí mít nápady. Když vidí text, musí mu umět dodat třetí rozměr, který na papíře prostě není. Já ho takhle plasticky vůbec neviděl a říkal jsem si: Propánakrále, snad mě Duch svatý osvítí! (úsměv) Naštěstí olomoučtí herci byli velmi vstřícní a sami něco nabídli. Tohle byla spolupráce, kterou si můžu jenom pochvalovat. A tak to má nakonec být, vždyť divadlo je kolektivní umění.

* Postavy Otce a Matky ztvárňuje skutečný manželský pár Josef Bartoň a Ivana Koktová. Vnímal jste to jako plus?

Já jsem to popravdě dost dlouho nevěděl. Mám jednu špatnou vlastnost, jsem totiž nedůvtipný a zavinil jsem si tím v životě spoustu nepříjemných situací. Nějaké dámě jsem třeba dlouze vysvětloval, že tamten pán je strašný omezenec, přičemž mě známí pod stolem kopali do nohou. Já nechápal, proč to dělají, a až později se ukázalo, že ti dva jsou milenci. (smích)U divadla bývá navíc zvykem, že si herečky nechávají svá dívčí jména. Ale bylo mi jasné, že mezi panem Bartoněm a paní Koktovou to jiskří. Zaujalo mě také, jak jsou během zkoušek k sobě vzájemně nároční. To je něco, co mezi normálními kolegy nebývá zvykem.

* Abyste vybral vhodné představitele, navštívil jste v Moravském divadle řadu inscenací. Která z nich vás nejvíce zaujala?


Asi nejvíce mě o možnostech jednotlivých představitelů poučila inscenace hry Tennesseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše. Pak jsem viděl Dürrenmattovy Fyziky a tady už se začalo jasně rýsovat, kdo z herců a hereček by mohl účinkovat v mé inscenaci. Ale radil jsem se samozřejmě i s Romanem Groszmannem a zpětně musím říct, že jeho tipy byly velmi dobré.

* Zmínil jste inscenaci Fyziků. Ta patřila společně s inscenací Marie Sabina k nejkontroverznějším titulům Moravského divadla posledních let. Myslíte, že podobné hry mají v Olomouci své místo a publikum?

Viděl jsem shodou okolností i Marii Sabinu, to je rozkošná bláznivina. Něco mezi férií a fantazií, má to v sobě kus Vest pocket revue a raných her Slawomira Mrožka, ale přitom je to své. Myslím si, že takové hry na program Moravského divadla patří, ale nemůžete z nich poskládat polovinu sezony. Přece jenom jde o repertoárové divadlo, musíte vzít v úvahu, že do hlediště vstupují starší lidé, kteří nemusejí mít pro podobné blázniviny smysl. Obecenstvo je host. Vzpírám se označení „zákazník“ ve smyslu baťovského Náš zákazník - náš pán. Vy jste si ho pozvali, on se vám nevnucoval. Ak tomu patří vstřícné chování z vaší strany. Hosté chodí do divadla, aby byli uspokojeni, a ne proto, aby se vztekali a urazili.

* V rámci projektu scénického čtení jste přijal pozvání do Divadla Tramtarie. Jak vnímáte existenci této alternativy kamenného divadla?

Tohle samozřejmě velmi chválím, a když jsem objevil, že členové činohry účinkují na jednom jevišti s talentovanými amatéry, moc mě to potěšilo. Taková konfrontace je skvělá, určitě není dobře, aby repertoárové divadlo a alternativa žily odděleně. Divadlo je přece jenom jedno - živé nebo mrtvé. Z celého projektu jsem měl příjemný pocit podpořený i tím, že na představení bylo úplně plno. Což svědčí o kvalitách místního publika.