Tramtarie hraje jako Sigma fair play

Vynechání okrajových epizod (trénování anglického prince, ostrov lidožroutů) či zkombinování jiných (ztroskotání lodě, závěr knihy) se v dobrém odrazilo na zhuštění děje a sledování ústředního tématu fair play hry.

Scéna je sportovně prostá: stolek s telefonem pro přítomnost otcova vyprávění po straně jeviště, zelený koberec pro zpřítomnělou minulost jako doslovná metafora pro trávník fotbalového hřiště. Jevišti pak dominuje podomácku stlučená branka.

Hra jako zápas

Diváci od začátku Klapzubákům „fandí“. Když dali na Spartě první gól, vypuklo publikum v jásot ne nepodobný tomu na tribuně, a to se opakovalo při většině fotbalových akcí.

Živelné sportovní scény střídají ztišené, jež otvírají téma morálky na pozadí úplatků zvlášť niterně, například vydařená scéna, kdy synové oznamují konec kariéry, neboť chtějí hrát pro radost a čest, ne pro peníze. Člověku se hned dere na mysl: Vždyť Tramtarie hraje také jen pro radost!

Adaptace staví na nadsázce a na úsměvných paradoxech velikosti a počtu: dopočty šesti herců-bratrů do jedenácti, otec Klapzuba (výtečný Marek Zahradníček) „vypadá, jako by do pěti neuměl napočítat“ -sám vezme svůj přeřek do hry „Já teď nevím, kolik už vedeme…“

Takový postup má i své logické opodstatnění: těžko získat dvě desítky mužských herců pro obsazení všech rolí a vměstnat se i s diváky do prostoru divadla. A tak se herci stále převlékají a přecházejí z role do role: ředitel ČMFS, komentátor, prodavačka pizzy, protihráči, fanoušci a další.

Děvčata a hoši v rolích fotbalistů podávají čestné herecké i (a to obzvláště) sportovní výkony - díky principu černého divadla či spíše přiznaného triku. S míčem na tyči pohybuje postava v černém trikotu. O to zajímavější pak je následné přelévání významu „balon si dělá, co chce“.

Inscenátoři se vyhnuli laciným nápadům (popové hitovky o fotbale) a naopak nasadili svěží původní hudební podkres. Intertextuální citace nepřebily předlohu: připomínka hry Ivánku, kamaráde je použita jen vzdáleně, s motivem korupce se následně „hraje jako s míčem“ svérázně, po svém.

Aktualizace lokální se vydařila už méně. Příběh je natolik univerzální, že se může odehrávat kdekoli. Je-li ovšem hra opatřena podtitulem Sigma mezi mrakodrapy, očekává divák větší spojitost než dresy Sigmy Olomouc na hrudích herců a občasnou zmínku o Hané.

Šťastná pointa

Za dramaturgicky velešťastnou považuji závěrečnou pointu: otec Klapzuba se z telefonu dozvídá o narození jedenácté vnučky - historie se bude s malou obměnou opakovat, odkaz předků nebude zapomenut. A konečný výsledek zápasu? Hravé, veskrze pozitivní a fair play představení s koncovkou, jež by potěšila i Eduarda Basse.

Martina Pavlunová