Milovníci fotografování a cestování by si tedy neměli nechat ujít jeho středeční vystoupení v olomouckém kině Metropol.

O jakých destinacích budete v Olomouci na besedě hovořit?
Pro tento večer jsem připravil program, který je pro mě osobně vlajkový. V rámci pořadu Fotograf na cestách splněný sen navštívíme všech šest kontinentů planety. Divákům promítnu největší fenomény ze života cestovatele. Ukážu různá místa, která jsou spojena s mými fotografickými expedicemi, a doufám, že tím lidem nabídnu mnoho inspirace pro jejich vlastní cestování. Budeme skákat z kontinentu na kontinent a ukážeme pestrost, kterou život cestovatele nabízí. Chtěl bych návštěvníkům poradit, kam je dobré cestovat, jaké lidi v daných zemích potkají, s kterými kulturami a přírodními skvosty se seznámí.

Budete mluvit i o fotografování?
Byl bych rád, kdyby na to došlo. Mým neskromným přáním je, abychom se společně učili lepší kompozici ve fotografii. Mnoho lidí dělá při fotografování na cestách chyby, a třeba jim to nikdo neřekne. Zakomponuji tam pár drobných rad, jak vytvářet lepší snímky. Nebude to však mentorskou formou a doufám, že to bude i zábavné.

Zrovna jste se vrátil z jedné ze svých cest. Odkud jste přijel?
Do pondělí jsem měl být v Africe, ale vrátil jsem se dřív. Byl jsem v Eritreji. Je to absolutně nerozvinutá, nedemokratická země ve východní Africe. Už jsem byl dvakrát v Etiopii a Eritrea má podobnou část dějin, tak jsem se chtěl podívat, jak to tam vypadá. Musím však říct, že jsem z té země více méně utekl, protože pro cestování není ideální. Je špatně vedená a je v ní velice přísný vojenský režim. Byl jsem tam sice jen devět dní, ale zajímavé bylo, že po celou dobu mého pobytu jsem neviděl ani jeden bílý obličej.

Stala se vám tam nějaká nepříjemnost?
Vůbec ne. Když budu mluvit o Eritreji, nemohu říct nic jiného, než že je to velice krásná země, v níž žijí milí a vstřícní lidé. Režim však tuto zemi zavedl na scestí, a to pro mě byla překážka. Nemají tam pitnou vodu, což způsobuje problémy s hygienou, chybí elektřina, při cestování musíte žádat o různá povolení. To mě nebavilo. Raději jedu někam, kde se mohu volně pohybovat, fotit a kochat se krásami přírody. V Eritreji bylo spousta prachu a špíny.

Jsou naopak země, kam byste začínající cestovatele poslal bez obav?
O tom budu mluvit i na besedě. Hlavně chci upozornit na to, že vše je o mezilidských vztazích a toleranci a že jsou země, které jsou v tomto ohledu mnohem dál než my. Je to například Havaj, Fidži, Severní Amerika, Tibet, mnoho pacifických ostrovů, zajímavé africké země. Na světě je spousta míst, kam je příjemné a bezpečné vycestovat. Hlavně se nebát. Dnešní média nejraději prezentují dramata a krev, a pak není divu, že rodiče nechtěli pustit děti na studia třeba na Nový Zéland, přitom je tam naprosto bezpečno. Cestuji už přes dvacet let, byl jsem ve 131 zemích světa a nikdo mi nikdy neublížil ani mě nenapadl. Za tu dobu mě ale osmkrát okradli v České republice.

Setkal jste se i s Dalajlámou. Jak to probíhalo?
Buddhismus mě vždy přitahoval. Zajímal jsem se o něj už při mé cestě do Mongolska před jednadvaceti lety. Pozdější setkání s Dalajlámou bylo můj naplněný sen. Všechno to vzniklo díky jedné mojí knize. Chtěl jsem v ní mít nějakou velkou mravní autoritu, která by mi napsala úvod. Poté, co jsem získal prezidenta Václava Havla, chtěl jsem ještě další. Vydal jsem se tedy za Dalajlámou, ale nezastihl jsem ho v Indii. Pak jsme se zvláštní souhrou náhod setkali v jednom pražském hotelu. Tenkrát mi udělil audienci a poté napsal úvod do mé knihy Tváře světa.

Kolik času zhruba trávíte v jedné zemi, než ji stihnete procestovat a vyfotit?
Vždy bych chtěl zůstat déle. Bohužel doba, kdy cestovatelé vyráželi na roky, už je dávno pryč. Dnes se jezdí na dny, týdny nebo maximálně měsíce. Dříve jsem vyrážel na tří- až čtyřměsíční expedice. Dnes jsou to spíš kratší fotografi-cko-novinářské cesty.

Na svém kontě máte již tři výpravy na Antarktidu. Letos se vám tam stala nějaká nepříjemnost…
Měli jsem problém dopracovat se do míst, do nichž jsme chtěli. V Antarktidě je všechno řízeno přírodou. Ona rozhoduje o tom, kam nás pustí, co nám ukáže a jestli nám vůbec dovolí návrat domů. Letos tam zamrzli vědci na české stanici Johanna Gregora Mendla. Byl jsem na malé polské plachetnici, ale kvůli zamrzlému ledu jsem se k nim nedostal. Protože se mi ztratilo oblečení, nebyl jsem dostatečně vybavený. Měl jsem pár omrzlin. Trochu jsem tam trpěl, ale jinak považuji všechny tři expedice na Antarktidu za jeden z největších životních zážitků.

Dá se odhadnout, kolik času během roku trávíte v Česku a kolik v zahraničí?
Dříve jsem na cestách trávil asi devět měsíců v roce. Teď už je to tak půl na půl. Moc rád cestuji i po Čechách, protože tady je spousta krásných věcí. Pro mě je cestování životní filozofie. Je mi jedno, jestli jsem na Vysočině nebo na Novém Zélandu nebo na Tahiti. Prostě musím být na cestě.

Už víte, kam se vydáte příště?
Své cesty pochopitelně musím plánovat dlouho dopředu. Přes zimu si zajedu někam na hory v rámci Evropy. Ještě však nevím, kde strávím Vánoce. Posledních dvanáct let se je snažím trávit vždy v jiné kultuře a zemi, abych mohl porovnat, jak se slaví jinde. V příštím roce už mám připravených asi deset cest. Chystám se do Norska, Skotska, na Island, Kamčatku, Kubu, Havaj a tak dál. Zkrátka je to práce jako každá jiná.