Vernisáž se ve Vlastivědném muzeu odehraje příští týden ve čtvrtek v 17 hodin. Jan Svěrák výstavu čtenářům Deníku v rozhovoru popsal a mimo jiné prozradil i to, jaké má filmové plány do budoucna nebo kdy se naposledy viděl s Koljou.

Líbí se vám Hergotovo auto? Kdy jste si do něho poprvé sedl?
Poprvé jsem v něm seděl ve čtvrtek. Po celou dobu, co auto v muzeu vznikalo, jsem dostával majlem fotky, jak práce postupuje. Přiznám se, že na začátku jsem se trochu děsil, protože jsem viděl dřevěnou konstrukci, která připomínala Hergotovo auto jen velmi přibližně. Jak ale práce pokračovala, bylo vidět, že to mají pánové na dílně promyšlené a že si dávají práci i s tím, jaký povrch použít, aby auto vypadalo rezavě. Na původním malém modelu byl totiž použitý nastrouhaný modurit, který se na povrch auta lepil. Tady docílili stejného účinku kávou.

V čem se olomoucká výstava ve Vlastivědném muzeu liší od těch předešlých?
Výstavy už byly v různých hezkých prostorách, ale je pravda, že nikde nebyly tak veliké jako v Olomouci. Kaple, v níž jsme výstavu připravovali, je vysoká, velice prostorná a krásná. Dlouho jsme zvažovali, jak ten prostor zaplnit a přitom ho nezkazit. Nakonec do středu umístili kousek opravdového lesa, který slouží i jako předěl mezi částí, která ukazuje, co nás přivedlo ke Kukymu, tedy můj fiktivní dokument Ropáci z roku 1986, v němž vystupovaly loutky, a počítačové hry Jakuba Dvorského, které používají přírodniny a organickou poetiku. Za lesíkem potom najdete to, co jsme vytvořili společně, tedy Kukyho. Výstava se od těch předešlých liší i tím, že tam máme pyramidu z odpadu, ve které je kino. I to samotné spojení s ekologií nikde jinde nebylo.

Jakým způsobem se ve filmu Kuky ekologie ozývá? Nese v tomto smyslu nějaké poselství?
Na to není jednoduché odpovědět. Tatínek mi třeba vyčítal, že je nevýchovné, když v Kukym záporné postavy odvážejí věci na skládku. To je ale takové naivní ekologizování, když chceme mít čisto v lese, ale deset kilometrů za lesem je přitom velká skládka, kde ten odpad stejně je. Měli bychom spíš přemýšlet jak nevyrábět věci z materiálů, které se nedají rozkládat, jak jich používat co nejméně a jak samotný odpad recyklovat. To ale neznamená, že by mi v lese odpadky nevadily. Vadí, ale ne z ekologického, nýbrž spíš z estetického důvodu. Každý podzim vyrážíme na chalupě s dětmi s dvoukolákem do lesa, a když se vracíme, míváme ho pravidelně plný pneumatik a PET lahví. Takže tak.

Výstava Kuky se vrací v olomoucké Vlastivědném muzeu. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Máte vy sám schovaného nějakého „kukyho“ z dětství?
Měl jsem opičku, to byl takový maňásek, který někam zmizel a nevrátil se. Naši ho asi vyhodili.

Co vás vedlo k natočení filmu? Kde jste se inspiroval?
Jednou z inspirací bylo hraní se synem. Dalším inspiračním zdrojem pro mě byl pražský výtvarník František Skála, který pracuje s různými přírodninami, a určitě i příběhy Indiana Jonese.

Během hraní s vaším synem už se třeba rýsovaly některé scény z Kukyho?
To ani ne, spíš jsem na základě toho našel námět ztráty hračky.

Jan Svěrák a výtvarník Jakub Dvorský na výstavě Kuky se vrací v olomouckém Vlastivědném muzeu. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Kolja? Nosí zlaté řetezy a česky už neumí

Dlouho před Kukym jste natočil Ropáky, fiktivní dokument o tvorech, kteří se přizpůsobili podmínkám na Mostecku a ke svému životu potřebovali smog, benzin a podobně. Kdy se ropák zrodil?
Studoval jsem dokumentární film a učil se všechny možné žánry. Naše sousedka tenkrát měla myš, která se jmenuje pískomil a má v teráriu deset centimetrů písku, do něhož se zahrabává. Tehdy jsem si říkal, že by bylo docela vtipné, kdyby se nějaké zvíře jmenovalo bahnomil. Tak vznikl i nápad udělat mystifikační dokument, kterému by lidé uvěřili. Nějakou dobu jsem téma nosil v hlavě, ale byl trošku problém v tom, že to byla jen zábava, ale vlastně k ničemu, beze smyslu. Ten jsem našel na Mostecku, které jsem navštívil se svým kamarádem, jehož otec tam v té době pracoval na kostele, který se po kolejích posunul o několik desítek metrů. Byla to má první návštěva severních Čech, byl podzim, krásné světlo, všude kolem se vznášel kouř, zkrátka taková zvláštní exotika. Tam se spojil nápad, který byl sice roztomilý, ale zbytečný, s hlubším smyslem.

V Ropácích vystupuje i jedna svérázná postava staršího muže, který tam život těchto živočichů popisuje.
Byl to pan Nedbal, mostecká postavička, kterou nám jako lidového vypravěče doporučili místní. Když jsme mu začali vyprávět o ropácích, tak se toho hned chytl a tvrdil, že je taky viděl. Proto jsme ho museli zapojit do akce. Dokumentu dodal autentičnost.

Za Ropáky jste získal studentského Oscara. Dalšího jste potom získal za Kolju a přišel pro něho s originálním projevem, v němž jste k sošce Oscara promlouval. Jak jste prožíval slavnostní večer?
Poprvé jsme tam byli s Obecnou školou a byli jsme docela zklamaní, že jsme se do Československa vraceli bez sošky. Těšíte se, radujete a potom nic. Když jsme tam jeli s Koljou, tak jsme se proti zklamání obrnili myšlenkou, že dostat se do nominace pěti nejlepších je už samo o sobě úspěch. Den před vyhlášením jsem si sedli s tatínkem a řekli si, že vymyslíme slavnostní řeč, jen pro případ, kdybychom toho Oscara třeba dostali. Tak ať to není jen to klasické poděkování. A vyšlo to.

A malý Kolja? Asi už moc malý nebude…
Je mu už 21 let. Vrátil se do svého prostředí, má obarvenou hlavu, zlaté řetězy a česky už neumí. Naposledy jsem se s ním setkal, když mu bylo deset let.

Proč jste vůbec opustil dokument, který jste studoval, a začal se věnovat hraným filmům?
Dokument jsem studoval z nouze. Chtěl jsem původně studovat kameru, ale byl bych nejspíš jen průměrný kameraman. Doporučili mi tehdy, ať zkusím studovat dokument, protože se tam naučím od každého řemesla něco. Vystudoval jsem a zjistil, že nemám tu potřebnou drzost, dravost a rychlost rozhodování, což je u dokumentu potřeba. Více mi totiž vyhovuje si věci v klidu a dopředu připravit. I to je důvod, proč byly mé první dokumentární snímky fiktivní.

A co chystáte pro diváky do budoucna? Rýsuje se v současnosti nějaký plán na další film?
Když člověk nemá co dělat, tak je to chvilku příjemné, ale potom přichází sílící tlak otázek, co bude dál. V současnosti pracuji na dvou látkách a uvidím, která z nich vyjde. Jedna se odehrává v Africe, druhá v budoucnosti. Tatínek scénář napsat nechce. Píše teď krátké povídky.