Smashing Pumpkins se utápějí v přílišné tvrdosti

Skupina zažila do svého rozpadu v roce 2000 několik vzletů (mimořádný komerční ohlas dvoualba Mellon Collie and the Infinite Sadness) i pádů (neúspěch následujících desek, smrtelné předávkování klávesisty Jonathana Melvoina).

Talentovaný lídr nezmizel ze scény nadobro. Ani nečekaně rozjásaný projekt Zwan ani sólový pokus však nezaznamenaly výrazný ohlas a tak se Corgan vrátil ke svému osudu a po sedmi letech slavnou skupinu opět vzkřísil. Z původní sestavy přitom zbyl pouze bubeník Jimmy Chamberlin.

Ve znamení kytar

Myšlenku, že by za obnovením legendy mohla stát potřeba finanční injekce, Corgan na aktuálním albu Zeitgeist rázně zavrhuje vyznáním ve skladbě Bring the Light: „Ještě nikdy jsem se necítil tak opravdově, tak živý,“ zpívá v písni, která je v nejlepším smyslu slova „popová“ a její kytarový motiv vám ještě dlouho nepůjde z hlavy. Společně s pilotním singlem Tarantula, jehož temnou náladu vždy načas prozáří chytlavý refrén, se jedná o největší vrcholy jinak nepříliš hitového alba.

Corgan má ve svých čtyřiceti pořád nejen dostatek skladatelské potence, ale i energie. Na novince předvádí, že se umí do kytary opřít stejně jako na šestnáct let starém debutu Gish. A demonstruje to bohužel natolik intenzivně, že se padesátiminutová nahrávka s přibývajícím časem čím dál víc topí v přívalech prvoplánové tvrdosti a kytarového vazbení. Zapomeňte na smyčcové party, klavír či alespoň akustickou kytaru z předchozích desek. Zeitgeist se celý nese ve znamení elektrických kytar, mezi nimiž se jen občas protlačí na světlo klávesy Lisy Harriton.

Jako by se ukřivděný autor mstil za komerční neúspěch baladického alba Adore i odlehčeného rocku Zwan. Nová deska až na jedinou výjimku (záverečná Pomp and Circumstance) postrádá pomalé, melancholické písničky, jimiž byli Smashing Pumpkins proslulí - stačí vzpomenout na Disarm, Luna či Thirty-Three. Dosavadní desky kapely dokonale odměřovaly hořké a sladké, nervního a napjatého pana Hydea vždy zpovzdálí kontroloval klidný a smířený pan Jekyll. Naproti tomu Zeitgeist jede od úvodní Doomsday Clock po stejné agresivní cestě, tatam je typická zvuková pestrost.

Politika? Proč?

Snad to má co do činění s politickým nábojem celé desky, počínaje kýčovitým obalem se Sochou svobody a konče desetiminutovým eposem United States, v němž je Corgan nečekaně bezradný hudebně i textově. Když ten samý člověk křičel před deseti lety, že láska je sebevražda, nebyl důvod mu nevěřit. Ale tahle zpozdilá společenská angažovanost trochu zavání divnou módou, které se po září 2001 chytilo více kapel.

Zeitgeist je zkrátka velmi slušným albem kapely, od níž jsme byli zvyklí slýchávat alba mimořádná. Rekapituluje vše podstatné, co Smashing Pumpkins za dosavadní kariéru dokázali, ale nedává příliš jasnou odpověď na otázku, jak budou znít ve 21. století. Skromná prosba zní: příště bez té politiky!