Přestože dostal několik nabídek k natáčení v zahraničí (údajně měl režírovat například oscarové Hodiny), věnoval se v poslední době spíše práci pro televizi. O uplynulém víkendu představil v olomouckém multikině CineStar svůj nový snímek O rodičích a dětech, s nímž se na filmové plátno vrací po šestileté pauze.

Rozhovor

Váš nový film je adaptací novely Emila Hakla. Pátráte po zajímavých knihách sám, nebo dáváte na doporučení známých?
Knížky většinou sám kupuji, mám několik knihkupectví, kam pravidelně chodím, a protože mám s jejich majiteli dobré vztahy, tak mi občas něco doporučí. S Emilem Haklem to bylo jednoduché, protože jsme sousedi, kamarádi a známe se už dlouho. Navíc patříme do stejné generace.

Na scénáři se kromě vás podílel i autor předlohy a také Jiří Křižan. Jaká vlastně byla jejich participace na projektu?
V případě Jiřího Křižana to bylo docela obtížné, protože on je autorským scenáristou a knižní adaptace dělá minimálně a nerad. My s Emilem jsme dlouho nevěděli, jak s knížkou naložit. Oslovili jsme několik lidí, kteří měli o projekt zájem, ale nebylo to ono. Takže jsme nakonec Křižana přemluvili, on si knížku přečetl a udělal naprosto brutální věc – vytrhl z ní asi sedmnáctistránkovou kostru, což Emila vylekalo a mě rozesmálo. Dál jsme už pokračovali sami, byl to v podstatě takový paralelní ping-pong a Křižan zastával spíše funkci dramaturga.

Snímek se sice odehrává v Praze, ale vám se podařilo ukázat neokoukané lokace. Divák si skoro řekne, že tohle přece nemůže být milionová metropole. Jak obtížné bylo taková místa najít?
Nebylo to zase tak těžké, protože ta základní topografie je daná už samotnou předlohou. Celá procházka syna s otcem se odehrává v Tróji, Bubenči a Dejvicích, což jsem chtěl dodržet a zároveň případným hnidopichům dokázat, že se taková cesta dá ujít i ve skutečnosti. Navíc tak přibyly Holešovice, takže dohromady jde asi o patnáctikilometrovou trasu. Sám na procházky chodím nebo jezdím na kole, takže najít zajímavá místa bylo snadné. Zkoušel jsem spíš spojovat konkrétní lokace s tím, co se zrovna odehrává v dialogu. Takže když hlavní postavy zrovna hovoří o bývalém estébákovi, tak současně procházejí kolem bývalé budovy ministerstva vnitra.

Filmová procházka trvá pouhý den, jak dlouho trvalo samotné natáčení?
Třicet dní. Začali jsme vloni v polovině dubna a stihli to za měsíc včetně natáčení ve slovenském Martině.

Pro představitelku Marty Marianu Kroftovou jde o filmový debut. Předpokládám, že jste ji objevil během castingu…
Já ji objevil na nástěnce. (smích) Mezi asi dvěma stovkami fotografií mě upoutaly jedny konkrétní oči. Dodatečně jsem našel její rozhovor na promo DVD, který mě zaujal a vedl k našemu setkání. Pro roli Marty mi připadala ideální.

Vaše jméno bylo dlouho spojováno s hororem Tma, dokonce se uvažovalo i o obsazení americké herečky Amandy Plummerové. Na čem projekt nakonec ztroskotal?
Asi týden před začátkem natáčení se stalo, že nepřišly nějaké finance. Nebyla to velká částka, ale já nechtěl odstartovat natáčení filmu, který není dopředu zafinancovaný, a v tom jsme se shodli i s producentem. Realizace se postupně odkládala, až mě to nakonec úplně opustilo.

Láká vás zahraniční produkce i nadále?
Já to beru, jak to přichází. Mám i velmi kvalitní scénáře napsané autory takříkajíc zvenku, ale nijak na to netlačím. Pro mě je strašně těžké režírovat v cizím jazyce, protože ho zdaleka neovládám tolik jako češtinu. Takže zatím se do zahraničního projektu nijak nehrnu. Třeba se to jednou stane, ale momentálně si z toho nedělám hlavu.