Malou ochutnávku toho, na co se mohou návštěvníci těšit, prozradil v rozhovoru pro Deník.

Co bude hlavním tématem vaší besedy?
Vyprávím příběhy ze svého života, ale vždycky se lidí zeptám, o čem se chtějí bavit a co je na mé práci nebo životě zajímá. Hodně posluchačů chce třeba vědět, jak se dělá reportáž a co vlastně stojí v pozadí programu, jenž vidí v televizi. Dělám i besedy pro studenty, na kterých vyprávím o skutečných případech týkajících se kriminality mládeže. Ze zkušenosti vím, že k tomu spousta mladých přijde, ani neví jak. Třeba se stanou bílým koněm. Věnoval jsem se například kauze, kdy měl nic netušící mladík převézt auto do ciziny. Ve voze však byly drogy a on skončil ve vězení ve Švédsku.

Jakou reportáž jste natáčel naposledy?
Teď jsem natáčel v Uherském Brodu o střelbě v restauraci. Média jsou dnes ale maximálně aktuální, takže než se odvysílá reportáž v týdeníku, veřejnost už zná všechny informace z deníků.

Jakou linku jste v tomto případu tedy sledoval?
Zajímal jsem se o to, zda tam byli ti policisté včas a zda se celé tragédii nedalo alespoň částečně zabránit. Tím už se ale také začala zabývat aktuálnější média a vše bylo více méně prezentováno. Za celou tragédií jsou však také silné osobní příběhy, které televize může zprostředkovat. Řešil jsem, jak to lidé vidí, co si z události vzali. Jestli třeba přemýšlí nad tím, že vlastně dostali druhou šanci. I to je důležité a zajímavé.

Věnujete se vždy jen jednomu tématu, nebo jich máte rozpracovaných více najednou?
Většinou se věnuji několika kauzám. Teď mám třeba rozdělanou reportáž o jednom řidiči české spediční společnosti, který sedí v Anglii ve vězení, protože mu v autě našli náklad nekolkovaného tabáku. Naložil ho v Lucembursku a prý nevěděl, co v něm bylo schované. Ten člověk už je zavřený pět týdnů a nikdo neví, jestli mluví pravdu, nebo lže a kdo je vlastně viníkem.

A co jiná témata?
Nedávno jsme odvysílali reportáž o Janu Saudkovi, který léta tvrdil, že byl zavřený s bratrem v koncentračním táboře, kde na nich dělal Mengele pokusy. Najednou se ukázalo, že to není pravda. Tahle práce je různorodá a lidé se s náměty ozývají neustále. Pak se na mě valí řada případů a nestíhám je všechny prověřit.

Podle čeho si vybíráte témata reportáží?
Snažíme se věnovat případům, za kterými jsou silné lidské příběhy. Když už člověk neví, kam se vrtnout a stát ho nechal napospas nějakým lumpům, tak tomu chceme přijít na kloub. Zajímají mě i kauzy, u nichž mám pocit, že byl někdo nespravedlivě odsouzen za zločin, který nespáchal. Nebo naopak spravedlivě neodsouzen. Nejvíc však lidé píší a volají proto, že je někdo nezákonně vystěhovává z bytu, počítá jim nesmyslné poplatky. Vesměs jde o běžné trable člověka, který se potýká s úřady. Tomu se však nevěnujeme.

Dostal jste se do situace, kdy vás práce nějak ohrožovala?
Jednou jsem měl dokonce i ochranku. Trvalo to asi tři týdny a bylo to trochu o nervy. Zažil jsem s nimi spoustu zážitků, které jsou při vší hrůze v podstatě žertovné. Třeba jsme měli někam jet autem a já se pána ptal, jestli bude řídit. On mi odpověděl, že nemůže, že musí mít volné ruce ke střelbě. Hodně to změnilo můj pohled na nebezpečí, které moje práce přináší. Do té doby jsem si žádného vědom nebyl. Pak jsem ho viděl všude. (smích)

Kvůli které kauze jste ochranku dostal?
S Jankem Kroupou jsme odhalili skupinu lidí, za kterou zůstávala divná úmrtí. Autonehoda nebo sebevražda typu, že má člověk tři díry v srdci pro policii běžná sebevražda. My jsme s Jankem našli mezi úmrtími jistou spojitost, za kterou stály majetky. Kvůli tomu se nám dostalo varování z podsvětí, že po nás půjdou. Na základě toho jsem dostal ochranku. Janek Kroupa měl tenkrát pochroumané rameno z rugby, tak si ho šel nechal operovat do nemocnice. Jeho hlídaly sestřičky a mě svalovci.