Dramatizace je svébytným pohledem na revoluci, dav, schůze, prohlášení revolucionářů a další okolnosti přerodu společnosti. Již v úvodu představení nás uvítá schůze zvířat, na níž vepř Starý Major v podání Josefa Bartoně zaseje myšlenku revoluce v hlavách většiny zvířat.

Zvířata Anglie i Irska, spojte se!

Zde také poprvé zazní ústřední píseň představení nazvaná Zvířata Anglie, kterou hlavně v první polovině představení bude možné slyšet tolikrát, že ji vnímavější diváci nejspíš týden nevypudí z hlavy.

Tato píseň je také jedním z nástrojů vyjádření momentální nálady davu – radosti, nadšení, strachu, ale i zklamání.

Stejně jako většina na začátku nastolených pravidel, která se postupem času mění podle potřeb vládnoucích vepřů, je tato hymna na konci zakázána a nahrazena jinou, méně dvojznačnou písní.

Celý Orwellův příběh je satirou, v níž se zvířata na farmě vzbouří proti „útlaku“ farmáře a pod vedením vepřů ji ovládnou. Režiséru Groszmannovi se podařilo podtrhnout bajkovost příběhu díky přesně vymezenému kvantu vlastností, které lidé přisuzují zvířatům.

Proto je kráva natvrdlá, psi úplatní a kůň nevidí nic přes klapky. Kočka, která prozře jako první, je na dlouhou dobu jediná, která tuší, co se asi děje.

Inscenaci by však slušelo méně polopatičnosti v uchopení postav, jejichž jediným vývojem se zdá postupné zklamání a částečné prozření.

Josefu Lédlovi, kterého režisér požádal o dramatizaci, se zdařilo vypreparovat z románové předlohy pro potřeby divadla ty scény, které nejlépe dokumentují vývoj revoluce. Vývojová linka tak publikum nepřekvapí, snad až na samotný závěr.

Text totiž spoustu věcí pokládá přímo před diváka, který má tedy celkem omezený prostor pro vlastní interpretaci. Proto jej po takto „rozdaných kartách“ možná překvapí konec hry, který mu snad záměrně nic neusnadní ani nevysvětlí.

Co tvůrci inscenace slibovali stran výtvarného zpracování, to i dodrželi. Nejeden divadelní příznivec se zřejmě těšil či děsil, zda uvidí herce klopýtat na jevišti po čtyřech a zakopávat o cizí ocasy.

Tomu se naštěstí tvůrcům podařilo vyhnout díky propracovaným maskám zvířat, které spolu se scénou vytvořila Sylva Marková.

Přestože hrát s velikou prasečí či koňskou hlavou na hlavě asi není jednoduché, zvířecí role herce zjevně bavily, což bylo vidět i na jejich výstupech.

Revoluce na Farmě zvířat není nijak veselé téma, ale tvůrci podtrhli satiru Orwellova textu tak, že na jevišti stojí tragika i vtip vedle sebe. A to tak blízko, že humor v některých scénách skoro zastíní vážnost situace.

Inscenace, kterou se Moravské divadlo rozhodlo připojit k oslavám letošního dvacetiletí sametové revoluce, uchopili tvůrci s nadhledem a potřebnou nadsázkou.

Hra diváky většinu času baví, zbytečně nemoralizuje a vyhýbá se jakýmkoli odkazům k historii. Přesto v ní stále píchají ostny skutečnosti, že je satirou událostí, které se opravdu staly.

George Orwell: Farma zvířat. Režie: Roman Groszmann, dramatizace: Josef Lédl. Premiéra: 27. listopadu 2009