RECENZE: Mandragora v Moravském divadle neléčí

Renesanční komedie na antický námět Mandragora z pera Niccola Machiavelliho přežila staletí, neboť na rozdíl od jiných „učených komedií“ není zatížena tolika dobovými intelektuálními symboly. Příběh o manželské nevěře, povýšené v naplnění manželského poslání, je vyhledávaným titulem. Happyend hry je jen zdánlivý, neboť všechny postavy byly oklamány.

Zrádná aktualizace

Inscenování se ujal režisér Lukáš Rieger a dramaturg Luboš Sůva, známí olomouckému publiku z brněnského Buranteatru, kteří v MDO vloni nazkoušeli nepříliš zdařilé pásmo reportáží O. Pavla Dohráno. Jejich tvůrčí rehabilitace se ale v případě Mandragory nekoná.

Hru v překladu J. Pokorného aktualizovali přepsáním do současného jazyka a reálií, čímž ji zbavili renesančního zasazení, ale i hravosti. Postavě Lucrezii připsali čtyři písňové monology a nadbytečný epilog. Z postav sluhů se stali gangster a barman, z počestné manželky kytarová šansoniérka a z jejího usedlého muže mafián.

Herci často nečinně stojí na jevišti a pronášejí repliky suše do hlediště. Místo situačního humoru inscenátoři ponechali jen slovní pikantnosti (např. parodie latinských citátů) a čekané dvojsmysly, které nadto vulgarizují. Nedostatek citu pro situaci se projevil v časově neúnosné scéně chytání mladíka, který má být „obětován“ pro léčbu Lucrezie: čtyři mužské postavy v masce bobra vlekoucí děravý pytel s nastrčeným Callimacem mají do vtipnosti daleko. Opakování charakterizu-jící pózy postav při každé změně výstupu za ústředního hudebního motivu se brzy vyčerpá.

Gangsterka? A proč?

Jako je chladnokrevná intrikářská morálka, je studená i scéna – plast, kov a lesklé materiály. Scéna Evy Jiříkovské patří vedle hudby Petera Grahama k silnějším stránkám inscenace. Bizarní paruky, kostýmy barevně korespondující se scénou, jíž dominuje červená, modrá, fialová, hnědá a černá. V centru jeviště stojí bistro, které vede barman Siro (Z. Svobodník). Vpravo se táhnou schody k naznačenému kostelu, nasvětlené lešení zobrazuje ložnici Lucrezie.

Stylizace do gangsterky jemně podtržená kostýmy je poněkud samoúčelná a na efekt, stejně tak nabělené tváře herců. V herecké složce se projeví jen rozpačitě. Podváděný manžel Nicia v podání Václava Bahníka v mafiánském obleku nervózně kouří doutník a bezmyšlenkovitě poletuje s brokovnicí. Dušan Urban coby protřelý a cynický čistič Ligurio ze svého „kufru pro všechno“ (překvapivě?) vytahuje erotické pomůcky.

Nevýrazný, váhající Callimaco Jakuba Dostála není ani donkichotem nešťastně zamilovaným do nedostupné ženy, ani diskotékovým playboyem, jak sugeruje kostým. Je spíš zakomplexovaným nekňubou, za něhož myslí ostatní. Naopak Lenka Kočišová v roli „ctnostné“ Lucrezie dokáže žánrově proměnlivé písně s citem interpretovat. Škoda, že inscenátoři promarnili tento potenciál a nechali zpívané party odeznít jen jako výplně mezi dějstvími. Machiavelliho dramatickému typu se nejvíc přiblížil Jaroslav Krejčí jako otec Timoteo.

Vypadá to, že činohra Moravského divadla, jež tolik potřebuje ozdravného léku, se za vedení R. Groszmanna stala zkušebnou pro debutující režiséry rádoby aktualizovaných kusů. Není to výhra ani pro divadlo, ani pro diváky.

Martina Pavlunová