Jak se vlastně stalo, že olomoucký psycholog začal psát texty k písním?
Psal jsem, dá se říct, odjakživa. Na studiích jsem na básničky, jako spousta kluků, balil holky. Vyšla mi dokonce sbírka a několik věcí v almanaších. O pár let později mě vyhledali David Drábek s Darkem Králem, kteří tady v Olomouci dělali studio Hořící žirafy a potřebovali texty do kabaretu Vařila myšička myšičku. Když potom Darek chtěl vydávat svou hudbu a svoje písničky, tak mě přizval ke spolupráci na projektu Maya, pro který jsem se stal dvorním textařem a otextoval všechna tři vydaná alba.

Potom vám začaly chodit i další nabídky?
Ano, začaly se objevovat nabídky i pro jiné interprety. Převážně to bylo pro komerční umělce, ale to mi nijak nevadí. Dostal jsem možnost vytvořit písně například pro Helenu Vondráčkovou nebo Karla Gotta, což je taková třešnička na dortu pro každého textaře.

Jaké písně jsou například vaše?
Pro Gotta to byly Ženy, které nemůžeme mít, pro Helenu Vondráčkovou Cizí host nebo Tvá přání. Pro Terezu Kerndlovou a Laďu Kerndla to byl duet Pár příběhů, pro Terezu samostatně třeba Tak daleko, tak blízko nebo Ten druhý.

Takže vám například zavolá producent Karla Gotta a řekne, že by měl píseň, pro kterou by chtěl slova?
Většinou oslovují umělečtí ředitelé vydavatelských firem, kteří mají určitou představu, jak by píseň měla vypadat. Bohužel jsou to většinou texty na hotovou hudbu, protože málokdo má u nás takové postavení jako Michal Horáček, který napíše text a ten se potom zhudební.

Jak tedy vypadá psaní textů písní?
Já osobně se nejdřív snažím naposlouchat hudbu a najít v ní nějaký motiv, atmosféru. Pokud jde o cover verzi, tak se dívám i na původní text, který mi může pomoct najít nějakou myšlenku. Potom je důležité mít i trošku hudebního sluchu, aby člověk slyšel rytmus a frázování, protože musí třeba hledat slabiky, které se do textu hodí.

Funguje to i tak, že byste dostal hudbu a interpret nebo producent vám řekli, o čem má text být?
Stalo se mi třeba, že skupina O5 & Radeček měla píseň, ale text se jim nelíbil, tak ji chtěli trochu předělat nebo upravit. Je v podstatě výjimečné, že by hudební firma měla nějaké konkrétní zadání. Ale když jsem pracoval pro Mayu, tak Darek měl vždy velmi jasnou představu o konceptu celé desky. Že by texty skladeb měly být spojeny určitou linkou, která se potáhne celým albem. Většinou to však není tak, že by zadavatel řekl: Tohle chci o smrti nebo lásce.

Existuje nějaký seznam textařů s jejich songy, podle kterého by si vydavatelství nebo interpreti mohli vybrat?
V podstatě všichni, kdo pracují takovýmto způsobem, jsou zaregistrovaní v OSA (Ochranný svaz autorský, pozn. red.), ten hlídá, které věci se kde hrají, a stará se taky o autorské poplatky. Ale firmy samy o sobě jdou většinou po lidech, o kterých už ví. Je to o tom, že se člověku podaří píseň na jednom albu, tak ho přizvou k přípravám jiného a podobně. Takže na základě ústního šíření, ale i podle výsledků práce, které za ním jsou.

Myslíte si, že je těžké dostat se mezi textaře písní, když člověk nespolupracuje s nějakou kapelou jako vy s Mayou?
Je to hodně těžké. Já osobně vnímám jako šťastnou náhodu, že jsem měl možnost zkusit psát i pro někoho jiného. V hudebním světě existuje určitý tlak známostí. Spousta kapel si taky texty píše sama, nebo jde o taková spojení jako Bílá – Osvaldová, případně Hapka – Horáček, do kterých je v podstatě nemožné se nabourat.

Máte nějakého interpreta, pro kterého byste opravdu rád napsal písničku?
Jednu dobu mě lákalo vytvořit text pro Richarda Müllera, protože si myslím, že jeho hudba za to opravdu stojí. Ale postupem času mě to přešlo, protože jsem se už posunul někam jinam. Textováním v současnosti nežiji tak jako předtím. Baví mě a jsem rád, když si někdo vzpomene a osloví mě, ale nezkouším nabízet své věci.

Teď se tedy věnujete více svému povolání – psychologii?
Ano, v současnosti jsem otevřel v Prostějově psychologickou ordinaci. Nejde o nové zařízení, převzal jsem jej po kolegyni. Jsem zaměřený na dospělou klientelu, dělám psychologická vyšetření a psychoterapii. Takže svůj čas investuji především do práce.

Pokud vím, tak jste i jedním z autorů projektu AM Gestalt, který nabízí psychologickou péči zaměřenou na zdravotníky s exponovanými a náročnými specializacemi.
Projekt jsme vytvořili s kolegou proto, neboť jsme přišli na určitý nedostatek: čeští lékaři mají k dispozici stovky seminářů, které je učí, jak se chovat k pacientům, ale nikdo se nestará o ně. Byla provedena spousta výzkumů, které dokazují, že sami mohou mít strach z emocí pacientů nebo ze svých vlastních, když pacientům, případně jejich rodinám, musejí sdělovat nepříjemné věci. Proto jsme rozjeli projekt, který se jim snaží pomoci.

Hodláte se v budoucnu zase vrátit k psaní?
Rád bych spíše začal psát prózu. Chtěl bych dělat něco podobného jako psával Kingsley Amis nebo u nás píše třeba Michal Viewegh. Láká mě napsat hezké, zábavné věci, které nejsou nijak složité, ale pěkně propracované a čtivé. Koncept a myšlenku už mám, teď čekám až budu mít čas začít.

Chtěl byste se inspirovat i příběhy, se kterými se setkáváte při sezeních s pacienty?
Je pravda, že moje práce je obrovský zdroj, ale v současnosti bych se chtěl věnovat trochu jinému psaní. Navíc si nepřipadám dostatečně zralý a vybavený zkušenostmi na to, abych začal psát příběhy ostatních. To možná zúročím až v důchodu, až se budu probírat svými zápisky.