Sympatický herec prozradil Olomouckému deníku, jaké byly jeho začátky v Dejvickém divadle a co v současnosti chystá.

Na festivalu Divadelní Flora jste se představil v hlavní roli inscenace Hrdina západu, za níž jste získal Cenu Alfréda Radoka. Mohl byste postavu Christyho Mahona přiblížit?
Když bych měl stručně shrnout příběh hry, tak je to o klukovi, který měl zřejmě dost těžké dětství. Zabil svého otce, prchá a ve vesnici několik set mil daleko se setká s jejími svéráznými obyvateli. Svěří se jim se svým činem a čeká, že ho zatknou, jenže oni ho za to paradoxně začnou obdivovat. Po čase se ukáže, že Christy otce nezabil, pouze poranil, takže je v jejich očích „hrdina“ ten tam a dokonce lační svůj idol oběsit. Naše inscenace se nevěnuje problémům, kterým se věnoval John Synge v době, kdy text psal, tedy kritice katolické společnosti a jejímu pokrytectví.

Čím především byla pro vás tahle role herecky přitažlivá?
Christy je typ role, který mám rád, protože má v sobě velký dramatický oblouk. Začínám jako zhroucený člověk, který koktá a zoufale se děsí svého okolí. Okolnosti ho ale vytvarují natolik, že získá sebevědomí a promění se i fyzicky. Najednou je z něj frajer, který všechny strčí do kapsy. Ale v závěru je to zase koktavý, šmajdavý kluk, který se vrací do starého, tristního života. Snažím se postavu nehrát psychologicky a i v nejvypjatějších emotivních scénách mít nad ní nadhled.

Syngeova hra patří k vrcholům irské dramatiky, která v poslední době zažívá na českých jevištích opravdový boom, především díky textům Martina McDonagha. Čím si ten zájem vysvětlujete, je vám irská poetika blízká?
Kdyby tady seděl režisér Ondřej Sokol, určitě by vám objasnil, proč si tuhle hru vybral a proč ji chtěl dělat už od školy. Myslím, že úspěch spočívá především v moderních postupech, které jsme zvolili. Inscenace má v sobě velký nadhled. V situacích, které jsou vlastně děsivé, se divák najednou směje. To mi přijde zajímavé a pro publikum určitě přitažlivé – ten rozpor mezi situací, která se odehrává, a užitím nadhledu při jejím podání.

V roce 2001 jste odešel ze Zlína do Dejvického divadla mezi velká herecká jména typu Ivana Trojana. Jak jste tehdy svůj nástup do pražského souboru vnímal?
Musím přiznat, že ten pocit byl strašný. (úsměv) Ve Zlíně jsem hrál velké role, například Chlestakova v Revizorovi. K rozpisu rolí na připravované inscenace jsem si vždycky vykračoval pyšně a díval se jenom na horní řádky s tím, že to určitě bude hauptka. No a pak jsem přešel do Prahy a první roli, kterou jsem dostal, byl voják z Čečny v Příbězích obyčejného šílenství. Tahle role měla asi dvě věty, navíc jsem byl nasvícený zezadu, takže mi ani nebylo vidět do obličeje. (smích) Bylo to trochu těžké období, ale jsem za něj vděčný. Lokální hvězda ze Zlína dostala za uši a v Praze se se mnou rozhodně nijak nemazali. Třeba právě od Ivana Trojana jsem dostal pořádnou školu, k tomu bych mohl vykládat spoustu historek. V inscenaci Eréndira jsem přebral roli vojáka a misionáře a měl jsem tam dlouhý monolog, který jsem zpaměti jakžtakž odříkal. Měl jsem z toho radost, hned jsem běžel za Ivanem a říkám mu: Tak jsem to odříkal! A Ivan na to: No jo, ale jak! (smích)

Po necelých pěti letech jste už ztvárnil jednu z největších hlavních rolí světové dramatiky, Shakespearova Hamleta. Čím je podle vás Hamlet v režii Miroslava Krobota odlišný od předchozích divadelních a filmových zpracování?
Kromě způsobu uvažování pana Krobota spočívá rozdíl především ve způsobu herectví Dejvického divadla. Za sebe můžu říct, že jsem byl nesmírně šťastný, když se text osekal od všech romantických a renesančních proslovů. Náš scénář má šestatřicet stran, což se zdá neuvěřitelné. Zůstaly v něm jen ty nejdůležitější a nejvěcnější repliky. Pozoruhodné je to, že režisér Krobot staví monology proti sobě a dělá z nich dialog. Tohle jsou moderní postupy, které se snaží odstranit zažité stání na forbíně a hřímání monologů ve velkých gestech. A především - Hamlet v Dejvickém divadle má smysl pro humor, najednou už to není ten tragický hrdina, co se strašně trápí a užírá.

Pro film vás objevil režisér David Ondříček. V které inscenaci jste ho natolik zaujal?
David mě poprvé viděl v inscenaci Kouzelná flétna, kde jsem hrál prince Tamina a na nohou měl zlaté sandály. A jemu se prostě líbil kluk v takových botách… (smích) O spolupráci pak začal uvažovat po zhlédnutí improvizací Sekec mazec, které jsme dělali s Jardou Duškem. Hrál jsem tam nějakou housenku, která sice nebyla moc vidět, ale řešila nějaký zásadní problém a David z toho byl úplně nadšený.

Postava Patky ve filmu Grandhotel byla vaší první filmovou rolí, a hned z toho vyšla nominace na Českého lva. Nezalekl jste se tak raketového vstupu na filmové plátno?
Jak se potvrdilo, ten start zase nebyl raketový. Zatím jsem natočil jenom dva filmy, i když v létě bych měl točit další velký film s režisérem Robertem Sedláčkem. Nominace na Českého lva mi udělala velkou radost, vnímal jsem to jako odměnu za počáteční neúspěchy při natáčení. První dny se mi totiž moc nedařilo, ale nakonec se to zlomilo. Popravdě jsem nečekal, že cenu získám, protože v téhle kategorii byli i pan Huba a Josef Abrhám.
Neskromně jsem čekal, že po tomhle malém úspěchu bude filmových nabídek více, nakonec přišly alespoň ty televizní, za což jsem rád. Třeba teď o prázdninách poběží dokumentární cyklus o českých hradech, kterým provázím spolu s profesorem Durdíkem.

Která inscenace vás čeká v nejbližší době?
Už ve středu 28. května má v Dejvickém divadle premiéru Třicet devět stupňů. Jde o divadelní debut Davida Ondříčka, který adaptoval více jak sedmdesát let starý špionážní film Alfreda Hitchcocka. Mělo by jít o kombinaci komedie a hororu. Momentálně finišujeme přípravy, snad všechno dobře dopadne a diváci se budou nejen smát, ale i pořádně bát.