Ve svých modelech dokázal navíc naplno rozvinout svůj smysl pro detail, kterým může vládnout pouze maniakální puntičkář a perfekcionista. Humorné životní lapálie prťavých plodů podzemnice olejné už byli jednou vystavené v kině Metro 70, kde dokázaly zaujmout i ty, pro něž je jinak kvalitní fotografie španělskou vesnicí. Nyní se objeví v nedávno vzniklé Galerii u Hradeb ve Školní ulici.

Rozhovor

Do vaší kolekce přibyly nedávno dvě nové fotografie. Zmrzlina pod kopečky a Peklo. Jak se rodily?

Těžce. Pro Zmrzlinu pod kopečky (viz. snímek) jsem dlouho hledal modelku, která by měla skutečně pevné poprsí velikosti tři. Měl jsem přesnou představu, vše bylo nachystáno, jenom modelka mi chyběla. Hledal jsem ji všude možně. Hodně jsem pátral na internetových stránkách určených právě fotografům. Jelikož moje práce je na webu celkem známá, pár holek se mi přihlásilo. Dlouho to však nebylo ono. A tak jsem těm děvčatům, která neměla prsa, jaká jsem potřeboval, udělal alespoň klasický portrét. Ovšem na to, abych mohl nafotit Zmrzlinu pod kopečky, jsem musel čekat dál. Ta správná ňadra jsem našel až po třech měsících. Můžu prozradit jen to, že patří holce, která bydlí v Prostějově.

Zmrzlina pod kopečky.

A Peklo?

Tam jsem se musel potýkat se zcela jinými problémy. Nejhorší je vždycky vymyslet, jak a taky z čeho člověk udělá jednotlivé rekvizity. Například jsem si dlouho lámal hlavu s tím, jak vyrobit kotel, v němž se budou smažit hříšníci. Až jsem si jednou vařil čaj, který jsem si přelil do plastové flašky. Přitom jsem si všiml, že má vypouklé dno, což byl ideální tvar pro kotlík. Tak jsem si ho vystřihl, ovšem co s ním dál, to jsem nevěděl. Až po čase mě napadlo obalit kotlík alobalem. Po nějaké době jsem sehnal vhodnou barvu ve spreji, kterou jsem alobal obarvil, z drátu si udělal nožky a kotlík byl hotový. Pak zbývalo všechno to ostatní…

Peklo

Z toho je patrné, že když máš nějakou představu, jak by měla fotka vypadat, tak o burácích přemýšlíš kudy chodíš… Jak se vůbec zrodil ten zcela originální nápad vyprávět příběhy prostřednictvím buráků?

Moji rodiče vlastní prodejnu s chovatelskými potřebami, kde jim často vypomáhám. Prodáváme v ní mimo jiné nepražené buráky. Krmí se jimi papoušci. A když jsem je jednou vážil, uvědomil jsem si tu nádheru nejrůznějších tvarů. Napadlo mě, že jsou podobní lidem: jeden je tlustý, druhý tenký a tak dále. Od toho momentu mi už samy přicházely nápady, co mohou burské oříšky společně prožívat. Jako první vznikl seriál o tom, kterak se paní Buráková zapomněla s panem Hráškem a co z toho vzešlo. Když jsem pak fotky umístil na internet, sešla se spousta reakcí. A právě tyhle ohlasy byly a jsou jedním z hlavních motorů, proč burákům věnuji tolik času a energie.

Tvoje práce se však na buráky rozhodně neomezuje. Kromě nich fotíš portréty, akty, krajinu, zvířata, květiny, architekturu, zátiší i abstrakci. Ve všem se však projevuje tvůj perfekcionismus. S tím se asi člověk musí narodit. Máte ho v rodině?

Je pravda, že moje sestra peče naprosto neuvěřitelně propracované dorty. Otec se zase věnuje ptákům a rozumí jim jako málokdo v republice. Zřejmě to bude tak, že když už něco děláme, snažíme se to dělat pořádně.

Vládnete zřejmě taky nebetyčnou trpělivostí…

Aby vzniklo něco dobrého, musí být člověk zkrátka trpělivý. Nejde to hned. Když jsem chtěl například nafotit zámek v Plumlově, tak jsem si vybral přesné místo a pak čekal na světlo. Jenže to se nedostaví během jednoho odpoledne. Na to je potřeba si počkat. Jednoho dne jsem prostě vstal a všiml si, že venku je právě takové světlo, jaké potřebuji. Skočil jsem rychle do auta a upaloval do Plumlova. Mezi nápadem vyfotit zámek a samotnou expozicí uběhly ovšem tři měsíce. Když to tak vezmu, tak na to světlo jsem čekal stejně dlouho jako na ta prsa pro jednu z burákovek.

(mls)