Hlavním tématem hry je zvíře skryté v člověku. Zvíře, které se dostává na povrch v těch nejvyhrocenějších situacích. Hlavní hrdina se po bujaré noci s přáteli probudí uprostřed neznámého města a nepamatuje si naprosto nic kromě toho, že včera jedl mušle.

Dostává se do absurdních situací a postupem času potkává mnoho vyhladovělých lidí, kteří netouží po ničem jiném než ho sníst. On sám si ještě po část hry uchovává lidskost, která v kontrastu s okolními postavami navozuje otázku, zda hlad dokáže potlačit zdravý rozum.

Na poněkud rozpačitý úvod, který se mění až ve chvílích, kdy hlavní postava potkává svou bezejmennou průvodkyni, brzy naváže nejsilnější výstup celého představení – scéna ve vězení. Hrdina se dostává do nejvyhrocenější situace.

V těchto chvílích také přichází na řadu avizovaná hororovost, jež si publikum naprosto podmaní. Díky skloubení stroboskopických světel, hlasitých zvuků a drsné hudby hra překvapivě vykolejí do jiné roviny, strhne spádem a hlediště ovládne emoce strachu.

Stejně rychle jako přišla ale odezní a divák marně po zbytek hry čeká alespoň na náznak něčeho podobného.

Bohužel už následuje pouhý sled epizodních scén, které jsou si navzájem velmi podobné – s každou další scénou přichází na jeviště postava, která je předem předurčena k tomu, aby byla zabita.

Obdobně jako celá hra graduje i herectví hlavního hrdiny v podání Bořka Joury. Po počátečních rozpacích ze sebe s první vraždou setřepává nejistotu a dostává civilní a uvěřitelnou podobu.

Vrcholem je snová scéna ve vězení. V těchto momentech má totiž hra tak rychlý spád, že Joura začne jednat instinktivně a naprosto splyne s postavou muže zaplaveného strachem, vztekem a bezradností.

Na tyto chvíle se mu nejlépe podaří navázat v další vyhrocené situaci, kdy hlavní hrdina balancuje na tenké hraně mezi svou lidskostí a možností stát se chladnokrevným zabijákem.

Přestože hra si v podstatě vystačí se třemi herci, podařilo se režisérovi Pavlu Gejgušovi díky obsazení Aloise Peška a Petry Konvičkové vytvořit barevnou mozaiku epizodních postav, které rozhodně nenudí.

Právě Pešek ve svých vyhladovělých postavách dokáže dodat hře i patřičnou dávku humoru a nadsázky, která v mnoha chvílích představení podpoří.

Navíc Gejguš pro zpracování hry zvolil místy až filmové tempo plné rychlých scénosledů, zdařilých efektů se světly a dýmem, které navíc podtrhuje vynikající hudba.

Na pódiu Tramtarie umřelo s pátečním večerem celkem osm lidí. Bilance strašlivá, ale svým zpracováním vydařená.

Přestože na jevišti teče krev proudem, padá jedna postava za druhou a hlavní hrdina se pomalu, ale jistě stává ze zmateného kafkovského typu bez viny masovým vrahem, nechybí představení ani humor a notná dávka nadsázky.

Velmi dobře ve hře působí využití světel a zvuků, se kterými Tramtarie již tradičně pracuje výborně. Přesto všechno se Tramtarie chopila nelehkého tématu vcelku zdařile.

M. von Mayenburg: Pes, noc a nůž. Režie: Pavel Gejguš, j. h., dramaturgie: Vladislav Kracík, překlad: Kateřina Bohdalová, hudba: Tomáš Bayer, scéna a kostýmy: Matěj Sýkora. Premiéra: divadlo Tramtarie, 30. října 2009.