Jaké byly první dojmy, když při vyhlašování Ceny Thálie zaznělo vaše jméno?

Těžko se to popisuje. Do poslední chvíle jsem nepočítal s tím, že bych mohl vyhrát. Pak jsem uslyšel, že říkají moje jméno a byl jsem v šoku. Přesto, že jsem na prknech Národního divadla strávil třináct let ve sboru, náhle se mi zdálo, že je jeviště z molitanu a při chůzi se mi do něj nohy boří hlouběji a hlouběji. Na předávání jsem neměl připravenou ani děkovnou řeč. Pak se strhla vlna rozhovorů a focení, takže jsem vlastně ani pořádně neměl čas si to uvědomit.

Cenu Thálie jste dostal za roli Falstaffa. Původně jste ho ale hrát nechtěl. Proč?

Je to pravda. Před více než rokem začal náš umělecký šéf Miloslav Oswald koketovat s myšlenkou, že bych měl hrát Falstaffa. Řekl mi, abych si poslechl nejrůznější nahrávky a zvážil to. Vše jsem nastudoval a vrátil se za ním s tím, že tuhle roli zpívají většinou barytonisté, zatímco já jsem bas.

Měl jsem také za to, že v sedmatřiceti je nemyslitelné, abych takovou roli zpíval. Miloslav Oswald mě však stále přesvědčoval, až jsem nakonec souhlasil. Znovu jsem začal studovat, padla mi do ucha nahrávka vynikajícího italského barytonisty a řekl jsem si, že by to mohla být moje cesta, jak tuto roli uchopit.

Jak jste se vypořádal s hereckou stránkou? Přece jen Falstaff je starý muž…

Bral jsem to jako výzvu. Je pravda, že Falstaff je zhudebněná činohra a bylo to dost náročné. Můj věk určitě hrál důležitou roli. Nakonec se ale ukázalo, že to půjde. Takový úspěch jsem však rozhodně nečekal.

Co vás pracovně čeká v nejbližší době?

Jsem teď hodně vytížený a v následujících čtrnácti dnech mě čeká několik důležitých úkolů. S Moravským divadlem jedu na zájezd do Německa, a pak hned vyrážím na zájezd s libereckým divadlem s inscenací Don Quichotte. I díky tomu vnímám cenu jako velký závazek, abych v budoucnu úspěch obhájil.

Studoval jste hotelovou školu. Kdy jste se tedy dostal k opernímu zpěvu?

Pojí se s tím taková pěkná příhoda. Vyučil jsem se v gastronomii a po škole jsem šel do Prahy jako kuchař- -číšník. Na jedné akci jsem obsluhoval operní pěvkyni a oslovil ji s tím, že bych chtěl zpívat a zda by mi mohla nějak pomoci či poradit. Poslechla si mě a doporučila další své kolegyni, která o mně řekla slavnému pěvci Václavu Zítkovi, u něhož jsem pak studoval zpěv.

Vybavujete si, kdy vás opera okouzlila poprvé?

Podle rodičů jsem prý operu zbožňoval už jako malé dítě. Když ji dávali v televizi, sedával jsem tiše jako pěna a poslouchal. Já si to sice úplně nevybavuji, ale myslím, že s operou to musí být láska na první pohled. Je to fascinace a očarování. Střední cesta zde není.

Máte ve svém repertoáru nějakou oblíbenou inscenaci?

Nemůžu říct, že bych měl nějakou nejraději. Vážím si každé z nich a jsem rád, že jsem měl štěstí na samé krásné hry. Úžasná je například úloha Kecala v Prodané nevěstě, Vodníka v Rusalce, Dona Quichotta a samozřejmě Falstaffa.

A vysněnou?

Ani takovou nemám. Jediné, o co ve své kariéře usiluji je, abych nikdy neslevil z nároků, které na sebe kladu. To je podle mého názoru ten dostavník, díky kterému ke mně přichází nádherné role a doufám, že to tak bude i nadále.