„O projektu a jeho koncepci jsme začali uvažovat už přibližně před osmi lety, přičemž našim cílem bylo připomenout Skupinu olomouckých výtvarníků a především pak sochaře, kteří se umělecky profilovali od počátku šedesátých let. Chtěli jsme, aby se na jednom místě znovu setkali všichni dosud žijící umělci a abychom jim mohli vzdát poctu,“ svěřil se předseda výtvarné rady Unie výtvarných umělců Olomoucka Jiří Hastík.

Ve snaze ozřejmit generační a vývojové aspekty olomouckého sochařství rozčlenili organizátoři výstavu v Galerii G do několika tematických sekcí.

„První jsme nazvali Intermezzo/Generace Skupiny olomouckých výtvarníků. Prezentuje tvorbu generace ovlivněnou meziválečnou situací českého sochařství. Nejstarší dílo v tomto bloku vzniklo v roce 1944 a pochází z dílny Karla Lenharta. Kromě něj jsou v expozici zastoupeni i Vojtěch Hořínek či Rudolf Doležal,“ vyjmenoval Hastík.

Hlavní část projektu pak zabírá připomínka progresivních výtvarníků, kteří vzešli z pražských uměleckých škol a olomoucké univerzity a v polovině šedesátých let přeměnili Olomouc v Mekku českého a slovenského sochařství.

„Patří sem žáci Jana Laudy z Akademie výtvarných umění, především Jaroslav Přindiš a Jan Římský, a dále absolventi Univerzity Palackého Zdeněk Přikryl, Zdeněk Kučera a Bohumil Teplý. Nenadálá koncentrace tolika talentovaných sochařů se v tehdy osmdesátitisícovém městě rovnala zázraku,“ zavzpomínal Hastík.

V souvislosti s bouřlivým společenským děním v šedesátých letech nepřekvapí, že většina autorů reagovala prostřednictvím svých děl na dobové události. Na výstavě je tak k vidění Přikrylova busta Jana Palacha, Přindišův Sloup smutku nebo Pieta od Jiřího Jílka.