Před symbolickým křtem šampaňským prozradila autorka i něco málo ke svému třetímu dílu.

„Jde o příběh muže, který prochází složitým obdobím života. Více ale neprozradím, aby se čtenáři měli na co těšit," naznačila Kamila Holásková.

Kamila Holásková: Můžeme se rozhodnout, jaký život chceme žít

Psycholožka a vysokoškolská učitelka Kamila Holásková ve svých knihách upozorňovala na problémy domácího násilí nebo nefunkčních vztahů.

Třetí knihu s názvem Adam pokřtila ve středu v kavárně Mahler olomoucká psycholožka Kamila Holásková.V čem je vaše nová kniha - Adam - jiná než předchozí knihy povídek?
Mé předcházející knihy obsahují kratší povídky, kdežto Adam je novela. Zachycuje delší dobu života, zatímco povídky se soustředily na konkrétní situaci, několik hodin nebo dnů. Adam popisuje život jednoho člověka po dobu třiceti let. Hlavní hrdina je muž, který se snaží navázat vztahy ve své rodině. To se mu však nedaří, protože jeho rodina je velmi dysfunkční. Naštěstí se kolem něj pohybují i jiní lidé. Kdyby vyrůstal jen s biologickými rodiči, asi by nepřežil. Dětství přežije jen díky tomu, že jsou kolem něj i další lidé, kteří se o něj postarají.

Jaký je Adamův příběh?
V tomto případě je pravdivá pouze základní osa příběhu, zbytek je domyšlený. Je to takový vymyšlený dokument. Víte, já mám ve skříni desítky kazuistik žen, které prošly traumatickým porodem. Některý ze skutečných porodů vezmu, upravím jej a přidám do nějakého příběhu. Studentky mi pak říkají, jestli je to vůbec možné. Já přitom vím, že zrovna to, na co se ptají, je úplná pravda a zbytek je výmysl. Ty nejsmutnější případy, které jako psycholožka řeším, se nedají do literatury přepsat. To jsou tak strašlivé příběhy, že jimi nechci čtenáře trýznit. Adam už není tak depresivní. Je to hlavně o poučení, aby čtenář pochopil, že takoví lidé kolem nás žijí. Chovají se zvláštně a my tomu nemusíme rozumět. Mohou být agresivní nebo sebedestruktivní. Tento příběh směruje k tomu, že Adam nemůže být vyrovnanou osobou kvůli zkušenostem, které prožil během dětství. Přesto si nakonec může rozhodnout sám, jakou cestou chce jít.

Odborně se zabýváte také nefunkčními vztahy, domácím násilím a jeho vlivem na děti. Myslíte, že je správné udržovat takové vztahy? Děti tím přeci mohou hrozně trpět.
Žít v partnerském vztahu je hodně složité. Nemám ráda slovo tolerance ve smyslu, kdy se říká, že manželé musí být tolerantní. V domácím násilí je vždycky jeden tolerantní a druhý je agresivní. Nahradila bych toleranci slovem kázeň. Pokud jsem v partnerském vztahu a nemám děti, můžu se sebrat a jít. Maximálně přijdu o byt, auto nebo úspory. Ale ve chvíli, kdy si pořídím dítě, se musím ukáznit. Oba partneři musí vědět, jak ten vztah má fungovat. Kromě toho, že se nám spousta rodičů rozvádí, žije hodně dětí v takovém prostředí, že rozvod by jim vlastně prospěl. Neříkám, aby se zakázaly rozvody. Ale je potřeba přijmout odpovědnost a ukáznit se. Jestliže je pro mě prospěch dětí na prvním místě, vybalancuji i partnerskou krizi, a ta zákonitě dříve nebo později přijde.

Víme, jaké procento žen se rozhodne vztah plný domácího násilí ukončit?
Víme, že vzdělanější ženy častěji zveřejní, že jsou oběti domácího násilí. Ženy, které jsou sociálně slabé, jsou na partnerovi ekonomicky závislé. Pokud má taková žena děti, od partnera neodejde. V případě, že je zbita, stejně svědčí v jeho prospěch. Nezapomínejme, že je hodně mužů, kteří žijí v domácím násilí. Žena jako agresor se chová trošku jinak než muž. Zatímco muž agresor na ženu postupně útočí fyzicky a tluče ji, což se dá prokázat, žena útočí spíše emocionálně. Týrá muže psychicky a to se velmi obtížně prokazuje. Muži navíc nezveřejňují, že jsou v roli oběti. Oni se za to tak stydí, že by stejně svědčili v její prospěch a tvrdili by, že to není pravda. Dokonce je možné, aby žena jako agresor muže sexuálně zneužívala. O tom se třeba málo mluví.

Dá se tomu předejít?
To je samozřejmě individuální, protože každý vztah je něčím výjimečný. Zažila jsem spoustu rozpadlých vztahů a v podstatě všechny skončily rozchodem. Když se na to dívám zvenčí, musím říct, že je to nejlepší, co pro sebe ti lidé mohli udělat. Lehce se to řekne, ale asi nejdůležitější je vybrat si správného partnera, se kterým je možné vztah ustálit a vydržet v něm. Držet za každou cenu vztah, kde lidé nejsou schopni spolu komunikovat a píší si vzkazy přes lednici, nemá smysl. U lidí, kteří jsou schopni spolu mluvit, trávit spolu volný čas a domluvit se na výchově dětí, je škoda se rozvádět. Jestliže se rozvedli, musí mezi nimi být dobré vztahy, musí být aspoň přátelé. Dítě je schopné si zvyknout na to, že rodiče jsou rozdělení a každý žije někde jinde. Ale nesmí se nenávidět. Jestliže se nenávidí, dítě to nezvládá. Není u něj zajištěna potřeba bezpečí, nemají uspokojenou potřebu lásky, netouží po vzdělání atd.

Jaké důsledky to má pro dítě, které žije v takovém vztahu?
Celoživotní. Dá se říct, že dítě, které v takovém prostředí žije, se chová nakonec buď úplně stejně jako agresor nebo jako oběť. Oběť často dítětem manipuluje a využívá jej ve svůj prospěch. Tyto děti se mohou podřizovat. Pečují o tu oběť, nevytvoří si partnerský vztah a nežijí svůj vlastní život. Oběť někdy parazituje na tom, že jí dítě pomáhá, vnutí mu roli zodpovědného jedince, a to je často celoživotní. Rodiče dokážou dětem vnutit různé role, ze kterých se pak jen obtížně vystupuje.

Může takový vztah zachránit terapie?
Pokud dojde ke zveřejnění domácího násilí, zasahuje policie atd. Existuje možnost lidem pomoct. Existují samozřejmě různé programy a odborníci tvrdí, že fungují. Já ale osobně nevěřím tomu, že je to udržitelné napořád. Agresor se třeba naučí zvládat výbuchy agresivity skrze terapii, filtruje je do nějaké činnosti atd. Já ale nevěřím, že je tím partnerství trvale zachráněno. Myslím, že se jen odsune doba, aby odrostly děti a potom, pokud se nestane nějaký naprostý zázrak, se agresor začne vracet k poruchám chování, které u něj zjevně jsou, a zase začne na oběť útočit. Tou dobou si ale oběť může dovolit odejít, což je s dvěma malými dětmi velmi složité.

Jaké jsou příčiny agresivního chování v partnerském životě?
Je to samozřejmě různé, ale téměř vždy jde o nějaký typ patologie již v raném dětství. To znamená, že nějakým způsobem nefungovala rodina. Mohu uvést příklad. Chlapec, který vyrůstá výlučně s matkou a je to uzavřená dvojice, kde nefiguruje žádná silná mužská postava, se postupně stává pro matku nezvladatelným. Chybí mužský vzor, učitel, trenér. Dítě pak ventiluje agresivitu na spolužáky a ve škole ho nikdo nezastaví, takže v tom pokračuje dál. A protože není hloupý, začne agresivitu skrývat. Rodina je pak ideálním prostředím, kde se agresivita zase projeví. On si to už vyzkoušel na matce, pak ve škole, zafixoval si agresivní postoje, a teď agresivitu ventiluje ve vztahu. Záleží na partnerce, jak zareaguje. Takový člověk může být klidně atraktivní vzdělaný a sociálně silný.

Je nějaká naděje se rozhodnout, navzdory všem negativním vlivům z dětství, jaký život chceme žít?
Ano, naprosto. To je síla člověka, můžeme se svobodně rozhodnout, jaký život chceme žít. Jedinec, který měl traumatické dětství, byl týraný, zanedbávaný a nemilovaný, se může odrazit a jít svou vlastní cestou. Bohužel je to spíše ojedinělé a člověk, který prošel traumatickým dětstvím, se velice obtížně prosazuje. Často se s ním táhne po celý život. Ale já se snažím nebýt tak pesimistická. V Adamovi je otevřený konec, kdy si čtenář může domyslet řadu věcí. Je tam jakási naděje na lepší budoucnost.

Plánujete další literární počin?
Právě jsem dopsala věc, která je více méně o lásce nebo o vztazích mezi mužem a ženou. Je to čtyř generační příběh o tom, jak se přesouvají genetické a sociální vlivy. Snažím se ukázat, jak fungoval muž a žena v roli rodiče, jak to bylo v roce 1930, 1960 a 1990. Je v tom velký rozdíl. Postupně se o péči o děti dělí a vychovávají víceméně společně, což ještě v roce 1930 nebylo zvykem.

Kamil Polko