Moravské divadlo uvedlo My Fair Lady celkem třikrát, naposledy v roce 1996. Své ztvárnění příběhu tentokrát nabídne olomouckým divákům režisér Gustav Skála.

„Přesto, že jsem se s přípravou této inscenace zatím nesetkal, je zajímavé, že se mi právě letos sešly dvě nabídky ji režijně zpracovat. Po uvedení tady v Olomouci mě tak čeká i příprava pro divadlo v Ústí nad Labem,“ uvedl Skála, který se seznámil i s posledním nastudováním hry, které v Moravském divadle uvedl režisér Martin Dubovic.

„Viděl jsem záznam hry a inscenace mi přišla povedená. Při své přípravě jsem se snažil zůstat věrný původní formě muzikálu. My Fair Lady klade velký důraz na harmonii činoherních i pěveckých výkonů, na hudební provedení i na scénu, protože ta se tu střídá celkem často. Snažil jsem se tedy všechny tyto atributy sladit a myslím si, že se to nakonec povedlo,“ doplnil Skála.

Náročné přechody

Režisér i další členové inscenačního týmu se shodli, že muzikál je pro herce velice náročný.

„Jsou tam veliké činoherní plochy, ze kterých herci musejí plynule přecházet do zpěvu a potom zpět. I proto se režisér při obsazování rozhodl do role hlavní představitelky – mladé květinářky Elisy Doolittlové – obsadit členku činoherního souboru Lenku Kočišovou a hostující Zuzanu Ďurdinovou, která už má se zpíváním v muzikálech zkušenosti. Pro Kočišovou byla Elisa Doolittlová výzvou, protože ji nastudovala jako host opery.

„Když jsem nabídku dostala, měla jsem docela strach, jak to zvládnu, ale nakonec jsem to vzala jako výzvu. K roli jsem přistupovala s respektem a během zkoušení jsem překonala několik svých hranic,“ přiznala se Kočišová. Zuzana Ďurdinová, která uspěla v konkurzu na hlavní představitelku a s Kočišovou alternuje, přijala nabídku s nadšením.

„Zahrát si Elisu byl pro mne sen, který jsem si nyní splnila. Jsem spokojená, ale je to zároveň nejtěžší role, kterou jsem za svou dosavadní kariéru ztvárnila,“ doplnila Ďurdinová.

Hudební složku nastudoval dirigent Miloslav Oswald, který se rozhodl zůstat u původní verze hudebního doprovodu.

„Existuje mnoho verzí a úprav, ale my jsme se s panem režisérem dohodli na zachování původní hudby, kterou vytvořil Frederic Loewe v roce 1956. Musím se přiznat, že během přípravy inscenace jsem zjistil, že Loewovu ruku při komponování vedl nejspíš ďábel, protože se mu podařilo vytvořit melodie, které si divák odnáší s sebou domů. Stejně tak tomu bylo i u nás, protože nám jeho písně zněly v hlavě když jsme večer ulehali a stejně tak když jsme se probouzeli,“ prozradil dirigent.

Kostýmní zpracování Josefa Jelínka a scénografické řešení Evy Brodské je koncipováno tak, aby divákům připomělo atmosféru viktoriánské Anglie. „Paní Brodská vytvořila scénu, která umožňuje spoustu proměn tak, jak to hra vyžaduje,“ doplnil Gustav Skála.