Před osmi lety se Petr Nerušil stal producentem festivalu Divadelní Flora. V současnosti je jeho ředitelem a hlavním dramaturgem. Olomouckému deníku prozradil, co jej na skončeném dvanáctém ročníku nejvíce potěšilo a co naopak zklamalo.

Rozhovor

Promítla se nějak do celkových tržeb letošního ročníku skutečnost, že většina představení se odehrála „za oponou“, tedy v prostoru s omezenou kapacitou?
Ne, letošní tržby jsou rekordně nejvyšší v historii festivalu, což mě upřímně překvapilo. Nechci říkat konkrétní výslednou částku, ale můžu prozradit, že oproti mému nejoptimističtějšímu odhadu byla nakonec zhruba o padesát tisíc korun vyšší. Divácký zájem byl enormní a některé tituly vyprodané krátce po zahájení předprodeje. Ještě k programu za oponou – snažili jsme se jednotlivé inscenace přenést do Olomouce tak, aby jejich podoba odpovídala uvádění na domovských scénách. Nebylo to jednoduché, ale povedlo se to a přineslo pozitivní ohlasy od účinkujících. Stejně nadšení byli i diváci – někteří se nám svěřili, že jim v divadle bezprostřední kontakt s herci chybí.

Jaký je hrubý odhad návštěvnosti?
Přibližně deset tisíc lidí. Potěšilo mě, že jsem na představeních potkával nové diváky, které jsem za těch osm let, co se na přípravách festivalu podílím, viděl poprvé, a navíc opakovaně na různých titulech.

Čím si vysvětlujete vzrůstající zájem o festival? Rozhodně nejde o „masové“, divácky vděčné tituly…
Je to určitě dáno zvyšující se prestiží přehlídky. Letos poprvé se třeba stalo, že s většinou v Olomouci uváděných inscenací přijeli i jejich režiséři. To je u zájezdových představení skutečně něco výjimečného. Řada z nich se mi svěřila s tím, že Divadelní Floru momentálně považují za dramaturgicky nejvyprofilovanější a nejzajímavější tuzemský festival – i ve srovnání s přehlídkami v Hradci Králové a Plzni, které mají dlouholetou tradici. Navzdory tomu, že nejde o podbízivé a lehké tituly, byla hlavní část programu vyprodaná, což svědčí o tom, že v Olomouci je hlad po dobrém divadle.

Co vás letos nejvíce nadchlo a co naopak zklamalo?
Fascinuje mě, samozřejmě v negativním smyslu slova, že na jediném festivalovém představení nebyl kupříkladu stávající šéf olomoucké činohry. Přijde mi to naprosto absurdní i vzhledem k tomu, že se hostující režiséři či produkční velmi často chtěli s vedením zdejší činohry kontaktovat a domluvit případnou spolupráci. Zklamal mě také nezájem regionálních médií. Jednou za rok se tu koná velký mezinárodní festival, na nějž přijedou známí herci a inscenátoři, a tomuto faktu odpovídajícím způsobem o něm referuje jen Olomoucký deník a Český rozhlas… Co se týče letošních vrcholů, většinou mám jako pořadatel od programu určitý odstup. Pořád někde pobíhám a něco řeším, ale vychutnal jsem si koncert Hooverphonic. Nadchl mě i přístup kapely, která přijela do Olomouce na otočku a odehrála špičkový a po profesionální stránce bezchybný koncert „evropských“ parametrů. Navíc mne potěšilo, že když z Olomouce odjížděli, tak celé osazenstvo autobusu tleskalo spoluorganizátorům Vláďovi Foretovi a Pavle Bergmannové za to, jaké jsme tu pro ně dokázali vytvořit podmínky…

Kolik představení musíte vlastně navštívit předtím, než začnete připravovat program dalšího ročníku?
Musím se přiznat, že většinou nejezdím naslepo a často dostávám zajímavá avíza. Za pomyslný start považuji červnový festival v Martině, kde je k vidění to nejlepší ze současného slovenského divadla. Během pěti dnů mám možnost zhlédnout třeba dvacet titulů. Díky tomu, že Divadelní Flora už má své jméno a známe hodně lidí z branže, není nouze o dobré tipy. Letos se navíc ukázalo, že Honza Žůrek z občanského sdružení Konvikt je skvělý dramaturg, schopný sestavit kvalitní divadelní program, a totéž platí i o Vláďovi Foretovi, který dal dohromady hudební minifestival.