SOCHA MOAI, tajemný Velikonoční ostrov

Když o velikonoční neděli roku 1722 přistál nizozemský admirál Jacob Roggeveen u břehů tajemného ostrova, bylo definitivně rozhodnuto o jeho jménu. Kromě pozorování obrovských soch moai si do lodního deníku zaznamenal, že na ostrově žije asi 2 000 domorodých obyvatel

. V tu chvíli ještě nikdo neměl tušení, že se jedná o poslední přeživší prastaré civilizace Rapa Nui, která o pouhé století dříve měla nejméně o 10 0000 obyvatel více. Jejich minulost je temným svědectvím o člověkem zaviněné ekologické katastrofě, válkách, hladomoru a kanibalismu.

Nutno dodat, že završením katastrofy obyvatel byl však teprve příchod bílého muže, který s sebou přinesl nejen epidemie nových nemocí, ale i otroctví. V roce 1867 tak zbývalo na ostrově posledních 111 původních obyvatel.

O jejich oddanosti ostrovu se vypráví mnoho příběhů. Například roku 1805 posádka lodě Nancy z ostrova unesla 22 lidí k zotročení, kteří byli rozvázáni až po 3 dnech na moři. Všichni skočili do moře a plavali směrem k ostrovu, přežil pouze jediný.

Od roku 1996 je ostrov zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO, dnes zde žije více než 6 000 obyvatel a je tak nejodlehlejším obývaným ostrovem světa.

Dávná civilizace a příběh ekologické katastrofy

První osadníci polynéského původu dorazili na ostrov pravděpodobně již v polovině 1. tisíciletí a nalezli zde doslova ráj na zemi. Celý ostrov byl pokryt lesy, velmi úrodnou sopečnou půdou a nacházelo se na něm obrovské hnízdiště mořských ptáků. Oceán byl plný ryb a delfínů.

Osadníci si v dřevěných kánoích přivezli prasata, kuřata a mnoho rostlin jako sladké brambory, cukrovou třtinu, banány. Jako černí pasažéři dorazily nechtěně i krysy. Obživa na ostrově byla snadná, a tak se obyvatelé soustředili na rituály, stavbu platforem ahu a obrovských soch moai.

Velká populace ale brzy spotřebovala všechny vysoké palmy Jubaea a nové díky přemnoženým krysám už nikdy nevyrostly. Obyvatelé tak ztratili možnost stavět nové lodě, lovit na moři a izolovali se od okolního světa. Kolem roku 1600 byl ostrov kompletně odlesněný, úrodnou půdu splachovala eroze do moře, potoky a studánky vyschly. Nebylo jak lovit ryby, z čeho stavět domy, ani dřevo na oheň.

V probíhajícím hladomoru lidé vyhubili veškeré ptáky a dokonce i hlemýždě. Civilizace tak trvale opustila i tajemné rituály předků a stavbu obrovských soch.

Rongorongo tablet a glyfy staré kultury

Další záhadou spojenou s Velikonočním ostrovem je tajemné písmo rongorongo, které se dosud nikomu nepodařilo rozluštit. Písmo bylo určené pro privilegovanou skupinu kolem panovníka a po odvezení královské rodiny do otroctví byla znalost zcela ztracena.

Písmo je zapsáno zvláštním stylem, kterému se říká bustrofédon, kdy se jeden řádek zapisuje zleva doprava a následující opačně. Celkem se zachovalo 26 destiček, které jsou rozptýleny po muzeích celého světa a ani jedna nezůstala na Velikonočním ostrově.

Největší záhadou není obsah tabulek, ale způsob, jak toto unikátní písmo vzniklo. Velmi se podobá písmu z Mohendžodara, které je ovšem z úplně opačné strany zeměkoule. Existují teorie, že písmo s sebou už přivezli první osadníci nebo že je výsledkem mnohem dřívějších kontaktů s dávnými mořeplavci již zapomenutých kultur.

Legendy o tom, že ostrované jsou potomky tajemných bílých mužů, jsou mimochodem rozšířeny po celé Polynésii. Velmi pravděpodobné ale je, že rongorongo je jedním z mála písem, které vznikly v naprosté izolaci.

Kdo obří sochy vyrobil a jak?

Po celém Velikonočním ostrově je rozptýleno 887 obřích soch, vztyčeno jich bylo ale asi jen 300. Většina jich nestojí volně, ale na kamenných plošinách ahu. Ty jsou rozmístěny podél pobřeží a sochy se tak dívají směrem k moři. Největší socha měří úctyhodných 21 metrů a váží 270 tun, zůstala ovšem nedokončená.

Až ve 20. století se přišlo na to, že velká část sochy je vždy zasypána v podzemí, takže pozorovatelná je jen nejpropracovanější část sochy – hlava a ramena. K některým sochám patřil i „klobouk“ z červené horniny pukao, ten obvykle postupem času ze soch ale spadl.

Podle nejvíce přijímané teorie se nejedná o klobouk, ale naznačení účesu. Sochy byly vyráběny převážně v kráteru Rano Raraku a na nejvzdálenější místo vztyčení tak putovaly až neuvěřitelných 16 km. Je těžko představitelné, že se tak dělo jen s primitivními nástroji a s využitím lidské síly.

I proto je výroba a transport desítky tun vážících soch již od objevení terčem mnoha fantastických teorií. Mnoho vědců ale experimentálně dokázalo, že existují postupy, jak mohli obyvatelé přesun zvládnout i s dostupnými nástroji.

Aku Aku a popularizace v ČR

Za velkou popularizaci, včetně objasnění mnoha tajemství, vděčí Velikonoční ostrov zejména Thoru Heyerdahlovi, norskému dobrodruhovi, mořeplavci a experimentálnímu archeologovi a antropologovi, který zde v letech 1955-56 řídil vykopávky. Jeho kniha AKU-AKU se stala velmi populární po celém světě a uchvátila celou generaci čtenářů.

V roce 1986 se další Heyerdahlovy výpravy na Velikonoční ostrov zúčastnil i český technik a experimentální archeolog Pavel Pavel. Mohl zde ověřit praktickým experimentem své teorie a s pouhými 16 lidmi se mu podařilo rozpohybovat jednu z původních soch. Sochu rozpohyboval ve vzpřímené poloze pomocí vodících lan. Samotný Heyerdahl přitom na základě předchozích pokusů odhadoval, že je k tomu potřeba řádově stovek lidí.

Autor: Antonín Valenta