Právě tam zavede starší komisařku Výrovou jeden neobvyklý případ.

„Ke Štěpánovu jsem měl určité rodinné vazby. Znám ho dobře a stejně tak i tamní obyvatele, kterými jsou volně inspirované štěpánovské postavy v knize,“ prozrazuje Sýkora v rozhovoru pro Deník.

Kde jste hledal příběh pro svůj literární debut?
Kniha vznikala rok a půl a její příběh je zcela vymyšlený. Na začátku stál můj dlouholetý zájem o detektivky, zejména detektivky britské, které hltám jak v tištěné, tak televizní podobě už asi pětadvacet let. Chtěl jsem taky zkusit detektivku napsat, hlavně použít model univerzitní detektivky. Ten je sice zažitý v Británii, ale u nás se nepěstuje. Jak už označení napovídá, jde o detektivní příběhy spjaté s univerzitním prostředím.

V úvodu podáváte informace o obci Štěpánov a kniha se rozčleňuje na jednotlivé dny. Je tu čitelná snaha zasadit knihu do uvěřitelného prostředí. To je ozvěna britského vlivu?
Jsem ovlivněný metodou anglických autorů, u nichž bývá zvykem, že jsou jejich detektivní příběhy navázány na konkrétní a realisticky vyobrazené prostředí. Největší inspirací byly knihy Colina Dextera, jehož detektivky jsou situovány do Oxfordu. Jeho inspektor Morse mě též inspiroval pro vytvoření mé hlavní hrdinky, komisařky Marie Výrové.

Proč zrovna Výrová?
Slabost pro ptačí jména. (smích)

Kniha se odehrává v hanácké metropoli, ale místem činu je tu Štěpánov. Proč jste si vybral právě tuto lokaci?
Ke Štěpánovu jsem měl určité rodinné vazby a díky tomu ho dobře znám. A znám i tamní obyvatele, kterými jsou volně inspirované štěpánovské postavy v knize. Jak už jsem zmínil, šlo mi o to zasadit příběh do věrohodného prostředí.

Když kniha vznikala, přistupoval jste k ní i jako vědec? Vstupoval onen vědec nějak do tvůrčího procesu?
V podstatě ano, a to dvěma způsoby. Za prvé jsem chtěl napsat detektivku, která by ctila pravidla žánru, takže z tohoto hlediska předcházela analýza problému a snaha vytvořit příběh tak, aby byl žánrově čistý. A za druhé jsem chtěl napsat knihu, kterou by mě bavilo si přečíst. Svou roli tu hrála i má osobní frustrace z toho, jak některé české detektivní příběhy vypadají. Nechtěl jsem být jen nepřejícím kritikem, který nadává všem ostatním.

Případ vydalo nakladatelství Paseka. Jednal jste se zástupci nakladatelství už v době, kdy kniha vznikala?
Když vznikala, tak jsem o publikování ještě neuvažoval. Pak jsem dal román přečíst své ženě, přísné a kritické čtenářce, a když se jí líbil a bavil ji, přivedlo mě to k tomu, že bych detektivku nabídl k publikaci. Jako první jsem oslovil Paseku, která o vydání knihy projevila zájem.

Typ drsného policajta u nás působí směšně

Měl jste od začátku jasno, jak přesně chcete detektivní příběh vést, jak vést vyšetřování? Nechal jste si něco pro náhodu?
Na začátku jsem jasno měl, ale asi v půlce knihy jsem si řekl, že jsem záhadu zkonstruoval až příliš jednoduše a přímočaře, takže jsem se rozhodl vše zkomplikovat a přidat další postavy. Výsledek je tak jiný než původní záměr, dokonce ani identita pachatele není stejná.

Zmínil jste, že vás některé současné české detektivky příliš neoslovují. Co u nich postrádáte?
Osobně tu vidím problém spočívající v tom, že se detektivního žánru mnohdy chopili reportéři či profesionální žurnalisté, kteří cítí potřebu zpracovávat beletristickou formou skutečné události. Ne vždy zvládnou dramatickou strukturu vyprávění a na rozdíl od profesionálních spisovatelů nejsou schopni napsat dobře znějící dialogy. To je věc, přes kterou se jako čtenář a konzument detektivek nejsem schopen přenést. Další věcí je to, že u nás nefunguje postava drsného policajta. Vždy nějakým způsobem působí směšně. I to byl jeden z důvodů, proč jsem v Případu pro exorcistu nechal vyšetřovat vraždy starší dámu, která spoléhá především na svou inteligenci. Moje komisařka Výrová rozhodně není akční hrdinka.

Škovercký uměl skvělé detektivky

A koho si naopak v českém literárním prostředí jako autora detektivek vážíte?
Několik výborných napsal Eduard Fiker. A potom samozřejmě Josef Škvorecký, který byl nejenom jejich vynikajícím znalcem, ale také je uměl psát. Dokázal navíc spojit detektivní syžet s ostatními žánry, jako jsou společenský román či politická satira. Lvíče a Mirákl, jeho dva výborné romány, stojí na detektivním půdorysu. V případě Lvíčete přinesl Škvorecký i zcela nový typ detektivky, takzvanou detektivku koncovou. Zločin tu je spáchán až na konci knihy, jejíž příběh dá čtenáři dostatek indicií, aby pachatele z předchozího děje odhalil.

Mnoho a mnoho detektivních příběhů nabízí v současnosti také televize. Máme desítky kriminálních týmů, které řeší nejrůznější zločiny. Proč si myslíte, že se lidé ještě detektivek nepřejedli a zřejmě i v budoucnu bude stále na seznamu nejoblíbenějších žánrů?
Detektivka je nesmírně populární proto, že těží z přirozené lidské zvědavosti a z lidské záliby řešit záhady. Teoretici detektivek nacházejí dokonce stopy detektivních syžetů už v antické literatuře a ve Starém zákoně. Za první detektivku bývá označován Sofoklův Král Oidipus, který je originální tím, že detektiv řeší vraždu, kterou vlastně sám spáchal. Josef Škvorecký říkal, že detektivní příběhy jsou tak oblíbené, protože jsou to moderní pohádky, kde dobro vítězí nad zlem. To je důvod, proč je lidé nikdy nepřestanou číst.

Columbo je unikátní

Máte rád Columba? Nebo dáváte přednost Kojakovi? Několikrát jsem byl totiž svědkem diskuse, kdy se lidé přeli o to, kdo z nich je lepší. Co na to říká znalec detektivního žánru?
Oba dva jsou Američané a já dávám přednost britským detektivkám. Pokud bych si ale měl vybrat, tak bych dal přednost Columbovi. To je ten velký detektiv, Kojak je spíš policista.

V Columbovi se vrah ukáže již na začátku příběhu. Narazil jste někde na podobný detektivní model?
Columbo je inspirován postavou vyšetřujícího soudce z Dostojevského románu Zločin a trest. Vyšetřovatel Porfirij Petrovič vytuší, že Raskolnikov je vrah. Začne ho psychologicky deptat a neustále rozkládá jeho osobnost zvědavými otázkami a narážkami. Nakonec ho přinutí k přiznání. Příběhy Columbových detektivek jsou postaveny nikoliv na zvědavosti, kdo je vrah, ale na tom, jak jej poručík usvědčí. V tomto ohledu, soudím, jsou zcela unikátní.

Vedle Případu pro exorcistu máte za sebou také několik odborných publikací. Dlouhodobě jste se zabýval třeba Vladimirem Nabokovem. Počítám, že patří mezi vaše nejoblíbenější autory.
Ano. Nicméně nelze si celý život vystačit jen s jedním autorem, to by člověk čtenářsky zcela ustrnul. V současné době mě asi nejvíce zajímá americký prozaik Philip Roth.

Jste také autorem populárněvědné publikace Dostojevského buldok, která se zaměřuje na slavné romanopisce 19. století a „jejich“ zvířata.
Vždy mě zajímala zoologie a nápad se zrodil i z toho, že u nás na rozdíl od angloamerického světa není mnoho populárně orientovaných literárněvědných publikací. Většina knih jde po teoretické či historické linii. Myslím, že stojí za to zkusit přiblížit literární vědu širší veřejnosti. Jak se ale ukázalo, příliš pozitivních reakcí kniha nezaznamenala.

Další příběh Výrové? V Olomouci na UP

Ale zpět k vašemu psaní. Kdy přinesete čtenářům další detektivní záhadu?
Vzniká. Pracuji teď na dalším díle se stejným vyšetřovatelským týmem.

Takže si Marii Výrovou ponecháte?
Ano. Detektivky mají tu úžasnou výhodu, že pokud se člověku podaří vytvořit postavy, které si oblíbí, může je recyklovat v dalších textech.

A můžete prozradit, kde se bude váš další příběh odehrávat?
Samozřejmě Olomouc a univerzita. Místo činu potěší zejména mé kolegy.