Uhdeho zázrak se ocitl na půl cesty

Hry současných dramatiků bývají v kamenných divadlech uváděny ojediněle. Je to risk, ale také nutná úlitba repertoárové pestrosti zvyšující prestiž divadla.

Milan Uhde psal hru s autobiografickými prvky Zázrak v černém domě podle svých slov pro velkou scénu. Její loňská světová premiéra v Divadle Na zábradlí ukázala, že i komorní scéna je pro látku vhodná. Návrat do velkých prostor a režisérství Uhdeho je tak dvojitou premiérou.

Už scéna olomoucké inscenace se však pokouší pocit komornosti navodit: kontury studené haly v pompézním domě Pompeových s mnoha dveřmi, jídelním stolem a bizarními židlemi zmenšuje prostor jeviště na třetinu.

Černo-bílo-šedá kombinace se opakuje i v barvách kostýmů – ponurost, dusno a nervozita ibsenovského střihu dobře podtržená vizuálně. Spíše přebytečné a jinak nevyužité hodiny na zdi odpočítávají faktický čas. Divák se tak nemusí dívat na hodinky…

Prokleté dvacáté století

Sledujeme příběh rodiny zkoušené 20. stoletím (holocaust, komunismus, revoluce) koncentrovaný do jednodenní návštěvy za účelem dědictví.

Synové spolu kvůli své politické minulosti nemluví, otec se vyhýbá problémům hranou hluchotou, dcera se pokouší o sebevraždu, matka chce všechny usmířit. Neoblíbená snacha jako nezištná hlava rodiny, díky níž dojde k zázraku – odpuštění.

Palčivá témata vlastní zasunuté minulosti, se kterou se postavy vyrovnávají, křivdy a tabu, události rekonstruované vyprávěním mnoha verzí, to je půdorys oceňované Uhdeho hry. Náročná první půle přináší spletitou mozaiku názorů a obvinění, druhá pak hlubší náhled postav.

Z hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout Josefa Bartoně, Vlastu Hartlovou, Václava Bahníka a zvláště Ivanu Koktovou, jež zachycuje matku jako bytost zašlé noblesy, sužovanou vlastními výčitkami a strádáním vedle necitelného manžela.

Minimalistický hvízdaný motiv chce sugerovat napjatou atmosféru chátrající vily, poněkud se však míjí účinkem.

Autor „hudby“ byl patrně vytížen přípravou souběžně zkoušeného muzikálu Pokrevní bratři. Inscenace tak bohužel nese podobné znaky jako mnohé inscenace před ní – hudební složka zcela chybí, v této inscenaci obzvlášť výrazně v místech, kdy by bylo třeba děj odlehčit, nedaří-li se to jinak.

Spíše než o komedii jde o tragikomedii s happyendem, ke kterému se postavy dopracují za cenu překonání bolestných připomínek vlastních chyb. Uhde-dramatik nahlíží i to tragické smírným humorem: v rovině jazyka funguje spolehlivěji než humor situační.

Běhání a křik

Uhde-režisér jako kdyby podcenil prostor. Herci bouchající dveřmi se snaží jeviště „uběhat“ a v exaltovaných chvílích i „ukřičet“ – příčinou je stále rozlehlost prostoru a fakt, že postavy vzpomínáním zastavují děj přítomný, jednají slovy, což časová a prostorová koncentrace ještě prohlubuje.

Tempo tak představení nabralo až ve druhé půli, a to i díky postavě souseda, jenž jako nezaujatý odlehčuje vypjaté rodinné situace. Jako by chyběla interpretace: vidíme představu dramatika jasnou z předlohy, nic míň, ale také nic víc.

Výsledek je rozporuplný, nicméně ne marný, i když se tentokrát zázrak nekoná. Přikláním se k názoru, že komorní prostor by prospěl nejen této inscenaci, nýbrž i samotnému Moravskému divadlu jako druhá domovská scéna.