Při příležitosti svého pravidelného turné zavítá ve čtvrtek spolu s kapelou Celula New York do olomouckého Jazz Tibet Clubu.

Ještě před tím však prozradil v rozhovoru pro Olomoucký deník, co si myslí o evropském jazzu, i detaily kolem vydání jeho prvního alba.

V Olomouci hrajte pravidelně každý rok. Budete se i tentokrát držet osvědčené sestavy a repertoáru?
Myslím, že žádné velké změny v plánu nemáme. V Jazz Tibet Clubu hrajeme už potřetí a pokaždé je to bezvadné. Je to klub, který podle mého názoru patří vůbec k nejlepším jazz klubům na světě. Takhle veliký není ani BlueRock v New Yorku. Osobně tam hraji moc rád a doufám, že přijdou nějací lidé, aby to nebyla z naší strany přesilovka.

Myslíte tím, že lidé dnes už o jazz nemají takový zájem?
Už raději moc neříkáme, že hrajeme jazz, protože se toho slova trochu bojíme. Hodně kapel totiž hraje tuhle muziku strašně smutně. A když řekneme, ze hrajeme taky jazz, lidé si pak myslejí, že jsme taky smutní. Musím potom každého upozorňovat na to, že jsme nejlepší, ale rozhodně ne smutní. (smích)

Je rozdíl mezi přístupem k jazzu v Americe a u nás?
Evropané pochopili jazzovou muziku trochu jinak. Vidí v ní vážnou věc, smokingy, tleskání. Něco ve stylu „važte si mě, já jsem umělec". Pletou do toho různé filozofie a zamyšlení, která nemají s hudbou nic společného. Tahle chcíplotina jazzu jen škodí. Jazz v Americe musí lidi bavit, a hlavně mít koule. Velcí světoví hráči hráli dokonale harmonicky, rytmicky, ale vždycky měli tah na bránu.


Jak často se vracíte do Česka a na Slovensko?
V Americe už žiji třicet let a do Evropy se vracím dvakrát do roka na koncertní turné. Letos letím zpátky až v polovině prosince. Máme ještě nějaké privátní koncerty na předvánočních akcích. Prostě budeme hrát k jídlu za velké peníze. (smích)

Emigroval jste v roce 1985. Byly začátky hodně těžké?
Měl jsem trochu štěstí, protože jsem začal hrát s jedním vynikajícím jazzmanem. Ten pak ale umřel a zase jsem nic neměl. Tam se člověk nikdy dlouho neraduje. Někdy se daří, jindy nejsou kšefty. Já vlastně začínám znova každé ráno, když se vzbudím.

Vaši první desku jste prý vydal díky tomu, že jste se vydával za Žida. Je to pravda?
Přesně tak to je. V New Yorku jsem potkal jednu slovenskou Židovku a ta mi řekla, že když ze sebe udělám Žida, tak mi v Americe zařídí první desku. Šli jsme k lidem, co měli společnost na Broadwayi, a já řekl, že jsem Žid. Byli to ale mazaní kluci a hned se mě zeptali, jaký teď přijde židovský svátek. Samozřejmě jsem nevěděl nic, ale desku mi vydali i tak. Na jejím obalu jsou ještě vyfocená newyorská dvojčata tak moc je to dávno.