Z olomouckého divadla už jste jednou odcházel. Před dvěma lety jste přijal nabídku z Městských divadel pražských. Proč jste nakonec zůstal?
Ovlivnil to můj tehdejší zdravotní stav. Musel jsem nabídku odmítnout, ale nyní už se cítím velmi dobře, takže jsem rozhodnutý do Švandova divadla odejít. Navíc si myslím, že nabídka přišla v pravý čas, protože situace v olomouckém souboru není právě ideální.

Můžete to více rozvést?
Můžu pouze naznačit. O současné situaci nejlépe svědčí fakt, že ze souboru odchází kromě mě dalších pět herců. Myslím, že když je herec v souboru spokojený a má dostatek kvalitní práce, nebude z něj náhle odcházet.

Když jste se před dvěma lety rozhodl doslova na poslední chvíli zůstat, muselo to pro vás být určitě dost těžké. Vedení činohry už s vámi nepočítalo a nové inscenace se zkoušely s jinými herci…
Nesmírně vstříc mi tehdy vyšel tehdejší šéf Václav Klemens. Nahlásil jsem mu to dopředu, takže v dramaturgickém plánu na další sezonu už se mnou nepočítal. Vzhledem k tomu, že mi zdraví opravdu moc nesloužilo, jsem tuto situaci nakonec kvitoval s povděkem. Veškerá domluva s ním probíhala ústně, úřední cestou jsme nic neřešili a s odstupem musím říct, že se ke mně zachoval velmi korektně.

Kdy přišla nabídka od ředitele Švandova divadla Daniela Hrbka?
V září loňského roku s tím, že jsem to hned druhý den oznámil šéfovi činohry Romanu Groszmannovi. Stručně jsme to prodiskutovali, nicméně mi to nijak nerozmlouval a mé rozhodnutí akceptoval.

Váhal jste s odchodem do Prahy? Přece jenom, v Moravském divadle jste strávil téměř dvacet let…
Váhal, a nejenom tentokrát. Nabídek na změnu angažmá bylo za těch dvacet let nespočetně. Já se k tomu nikdy moc neměl, protože mám rád Olomouc jako takovou a ve zdejší činohře se mi vždycky líbilo. Nabídky většinou přicházely v době, kdy jsem hodně hrál a dostával krásné role, takže nebyl důvod jít pryč. Možná to byla chyba, ale osud tomu asi chtěl, abych přijal až současnou nabídku.

Hrál jste nejenom v kamenných divadlech, ale také na alternativních scénách jako Hořící žirafa nebo Tramtarie. Byl i tohle jeden z důvodů, proč jste přijal nabídku právě do Švandova divadla, které nepatří k velkým divadlům?
Ani ne, Švandovo divadlo má oproti Moravskému divadlu výhodu v tom, že disponuje jak velkou, tak malou scénou. Člověk si může vyzkoušet jak alternativní formy, tak i klasiku, navíc je všechno pod jednou střechou. Určitě mě ovlivnila i dobrá parta herců, kteří ve Švandově divadle působí.

Zkoušíte už v Praze nové inscenace?
Ano, už měsíc se podílím na nastudování Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic v režii Michala Langa. Premiéra bude na začátku března. Hned poté bych měl začít zkoušet komedii Kdo je tady ředitel? podle filmu Larse von Triera. Režírovat ji bude Daniel Hrbek.

V čem vás olomoučtí diváci do konce letošní sezony ještě uvidí?
V divadle to chodí tak, že v okamžiku, kdy nahlásíte odchod do jiného angažmá, už nejste obsazovaný do nových titulů. Jsou za tím provozní důvody, role by se pak musela přezkoušet a podobně. Domluvili jsme se na tom, že dohraji inscenace, které jsou momentálně na repertoáru a budou pokračovat i v příští sezoně.

Diváci i většina režisérů si vás zafixovala jako komediálního herce, přitom třeba v inscenaci Obraz jste s přehledem zvládl i dramatickou úlohu. Nemrzí vás tahle zaškatulkovanost?
Je pravda, že režiséři mě rádi obsazovali do komických rolí a já je také rád hraju. Přitom jsou podstatně těžší než role dramatické. Většina současných režisérů si neuvědomuje nepsané pravidlo, že herec psychologických rolí málokdy zahraje dobře komickou roli, ale komický herec téměř vždy zvládne zahrát i dramatickou úlohu. Je to dáno tím, že lidé, kteří na jevišti vyvolávají smích, jsou ve skutečnosti vážní a smutní. Ale není pravda, že bych příležitostí zahrát si vážnou roli měl nějak málo, stačí vzpomenout moje postavy v inscenacích Katynka z Heilbronnu, Bouřlivé výšiny, Jako naprostý šílenci nebo nejnověji Čarodějky ze Salemu.

Které období v činohře Moravského divadla považujete za nejšťastnější?
V životě herce jsou období, kdy hraje více nebo naopak méně, kdy je na výsluní divácké přízně a šéf souboru si jej předchází a za pár měsíců si téměř neškrtne. Byly časy, kdy jsem hrál strašně málo a cítil se kvůli tomu nešťastný. Ale zpětně vím, že to byl osud, díky kterému jsem měl možnost podívat se na věci z odstupu a zase se něco nového naučit.