Dítě není malý dospělý. Dítě je dítě, má vlastní svět, říká Jiří Šlupka Svěrák

Až dosud jsme Jiřího Šlupku Svěráka znali jako kultovní postavu bigbítu a tuzemského blues. Případně jako učitele mnoha budoucích herců, zpěváků a textařů z DAMU a Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka. Nějak se zapomíná na to, že celý život pracoval i s mladšími ročníky.

Kantořinu máš v krvi a z podstaty své profese jsi odjakživa obklopen mladými lidmi nejrůznějšího věku. Tak se ptám: proč jsi svou první knihu pro děti sepsal teprve teď, kdy už je ti přes sedmdesát?
To je svým způsobem náhoda. Seděl jsem v Praze v hospodě U Parlamentu, kde se skoro každé pondělí schází pestrá společnost kluků a pánů z UMPRUM, ale i z mnoha jiných oblastí. Jednou se tam zastavil Jakub Grec, se kterým jsem se trochu znal, ale netušil jsem, jak nádherně maluje. Spíš jsem věděl, že je sochař a že pracuje v ateliéru Olbrama Zoubka.

Vyprávěli jsme si, co každý z nás dělá, a já mu prozradil, že sem tam píšu pro děti. O nějakém vydání jsem původně ani nepřemýšlel,  jemu se ale mé básničky líbily a navrhl mi, že by je rád ilustroval. Když mi pak poslal na ukázku něco ze své tvorby, strnul jsem, jaká je to krása.

Zdeněk Vřešťál: Chci předat, co jsem se za ta léta u cirkusu naučil

Zavolal jsem do nakladatelství Meander, kde po mně už asi deset let chtějí, abych dal dohromady zpěvník ze svých „dětských“ písní. Jenže to je strašná fuška, běh na dlouhou trať, a tak jsme se dohodli, že se nejdříve pustíme do básní. Vymysleli jsme, že vznikne kniha a zároveň i nahrávka, ke které se dostaneš přes QR kód, jak je nyní v módě.

Stále častější metoda. Jednak je to levnější a zadruhé jde o budoucnost hudby. Namíříš mobil na kód a za chvíli už posloucháš, co se ti zamane. Žádné trable s lisováním, žádné čekání, až se ti firma postará o distribuci… V poslední době to využívá David Koller, ale nedávno tak třeba pojal svou Zpívající knihu tvůj kolega Jan Burian.
No jo, ale i těch deset písniček – tři starší a sedm zbrusu nových – jsem musel nějak zaranžovat, natočit a nazpívat. Výhoda je, že to není uzavřené, můžu do toho dál zasahovat. Tudíž se zaobírám myšlenkou, že bych časem přizval pár muzikantů a přitočil další nástroje.

Kromě písní si ti, kdo mají rádi tvou poetiku, můžou stáhnout taky noty a hlavně všechny básně z knihy, načtené tebou a tvou letitou kamarádkou Hanou Kofránkovou. Jak dlouho se znáte?
Poznali jsme se, když mi bylo třicet. Teď je mi dvaasedmdesát, tak si to spočítej.

Hanka je legenda, jedna z nejlepších rozhlasových režisérek. Navíc má moc hezký hlas a především cit pro slovo. Výtečně načetla Babičku Boženy Němcové, ale i povídky Agathy Christie.
Já měl v životě štěstí na lidi, od kterých jsem se toho hodně naučil. Ona k nim určitě patří. Oslovil jsem ji, protože ty moje básničky byly od začátku určené i k hlasitému čtení. Dokonce bych řekl, že nahlas fungují lépe, než když se čtou v duchu. To mi potvrdil můj syn Kuba a konečně i Jakub Grec, kteří je oba předčítali svým dětem.

Zpěvák a skladatel Jiří Šlupka SvěrákZdroj: Petr Sedláček

Původně jsem myslel, že Hanka načte celou knihu. Ale stala se zvláštní věc. Já to předtím jen tak orientačně namluvil sám, jako pomůcku pro skutečného recitátora. A taky na zkoušku, jestli to vůbec bude fungovat. Poslal jsem to pár lidem, kterým důvěřuju a o nichž vím, že se mi nebojí říct nepříjemné věci. To je vždycky lepší, než když tě někdo jen chválí a říká, jak jsi dobrej.

Oni si ale mysleli, že to je finální verze. A tak jsem si řekl, že když se jim to líbí, budeme se s Hankou střídat. Vím, že jsem své texty, už když jsem je psal, vnímal jako hudbu. Dobře by k nim pasoval název, který vymyslel Emanuel Frynta pro svou slavnou knížku Písničky bez muziky.

Básník a překladatel Emanuel Frynta měl začátkem ledna výročí – sto let od narození. Dá se říct, že tě v oblasti psaní pro děti inspiruje nejvíc?
Určitě je pro mě velkou inspirací. Stejně jako Christian Morgernstern, kterého geniálně překládal. Nebo Edward Lear, jeho Velká kniha nesmyslů. V osmdesátých letech jsme v pražské Viole dělali docela pěkný pořad. Kritik Honza Rejžek, který zamlada napsal dvě sbírky básní, v něm četl své verše, které jsme doplnili právě o Learovy limeriky.

Ty zhudebnil můj kamarád a kolega ze skupiny C & K Vocal Jiří Cerha. Pásmo se jmenovalo Zasmušilý jinoch a rozpustilí dědečkové. Režíroval ho Evald Schorm, v té době zakázaný, takže ho musel svým jménem pokrýt Vladimír Justl. Já jsem tam hrál na piano a Jirka s Helenou Arnetovou zpívali. Později jsem si zkoušel psát limeriky vlastní.

Připomeňme, že limeriky jsou už od antických dob střelená pětiverší se strukturou a-a-b-b-a. Edwarda Leara u nás skvěle překládal Antonín Přidal: „Jeden starý člověk v Brestu / nosil světlemodrou vestu. Když se ptali: ,Padne ti?‘ / Řekl: ,Jako praseti!‘ / ten starý nelida v Brestu.“
Znovu jsem se k říkadlům tohoto typu dostal, když jsem spolupracoval s Dismanovým rozhlasovým dětským souborem. V roce 1995 jsme s Pavlem Půtou a Janou Koubkovou natočili CD Bumtarata na vrata, kde dismančata zpívala naše, ale hlavně Fryntovy texty.

Vidíš, i s ním – jak s jeho básničkami, tak s úžasnými eseji a rozhlasovými přednáškami – mě seznámila Hana Kofránková. To bylo koncem osmdesátých let. Tehdy jsme spolu připravovali pro Violu pořady z díla různých básníků a jeden z nich byl věnován i Fryntovi. Pamatuju se, že v něm účinkovala Bára Štěpánová, tuším, že s Miroslavem Středou.

Písničkář Vladimír Merta: Když lezu na pódium, nevím nic

Předtím jsem o Fryntovi nic moc nevěděl, protože se nesměl vydávat. Písničky bez muziky se objevily teprve v roce 1988, a i s tím prý byly problémy.

Co jsi říkal na to, když Petr Skoumal krátce po revoluci natočil veleúspěšnou desku Kdyby prase mělo křídla? Tam si s Fryntovými verši pohrával zase trochu jinak než ty o pár let dříve ve Viole.
Víš, co je zajímavé? Že jsme si, aniž bychom to o sobě věděli, ve dvou případech vybrali stejný text, a zhudebnili jsme ho podobně. Ale pak jsme zase oba napsali úplně odlišnou hudbu na Fryntovu báseň Pět myšů. Petr je má takové haštěřivé, kdežto já složil ukolébavku.

Dneska bohužel spousta lidí neví, kdo to Emanuel Frynta byl. Ale stačí, abys jim napověděl: „Když tygr jede do Paříže.“ A hned se všichni diví: „To je od něj?“ Básničky umějí nazpaměť, jenom neví, kdo je napsal.

Pamatuješ na svou první písničku pro děti?
Aby ne, když je to paradoxně má nejúspěšnější píseň! Jmenuje se Sloní boogie a vznikla v sedmdesátých letech pro soutěž, která se teď sice jmenuje Dětská nota, ale tenkrát byla Pionýrská. Moje písnička tam skončila třetí a od těch dob ji zpívají dětské sbory všude po světě – včetně  Japonska.

Ptám se proto, že vaše bluesrocková generace tvorbu pro děti zanedbávala. Až to prorazil právě Petr Skoumal. Kapely, ve kterých jsi působil, v čele s C & K Vocalem, se věnovaly mnohem vážnějším tématům a stylům.
Třeba u Pavla Šruta, mého dalšího velkého kamaráda, to bylo tak, že začal psát pro děti, když nic jiného nesměl. Ale jak pro ně psal!

Což je i případ Františka Hrubína, který se s podobným zakazováním potýkal po únoru 1948. Díky tomu máme Špalíček veršů a pohádek, Pohádky Matky husy, Nesu, nesu kvítí, Krásku a zvíře…
Mimochodem, Šrut a Hrubín byli přátelé. Pavel mi o něm leccos pověděl. Když se mi narodil syn Šimon, někde jsme na sebe narazili a šli to oslavit. Při té příležitosti mi vyprávěl spoustu zajímavých příhod.

Třeba jak potkali Tonku, předobraz osudové lásky z Hrubínovy Romance pro křídlovku. A jiné věci, které tady radši říkat nebudu. Pavel měl Hrubína hrozně rád, napsal o něm krásnou báseň Nekrolog pro křídlovku, kterou jsem zhudebnil. A Hrubín, i když byl mnohem starší, Šrutovi fandil.

Michal Němec: Skupina Jablkoň funguje v mužském i ženském rodě

Já bych ještě k Hrubínovi přidal Josefa Kainara. Jeho Nevídáno neslýcháno mě jako kluka okouzlilo.
Přihodit můžeme i texty Jiřího Suchého, Jana Vodňanského, Alenku v říši divů… Zvláštní místo v mém životě zaujímá Jaroslav Seifert. Jeho Maminku mi dala máma, když mi bylo deset. Pár let nato tragicky zemřela. I z toho důvodu mám tu knížku rád, přestože to vlastně poezie pro děti není.

Já jsem stejně nikdy nepochopil, jak má správná dětská kniha vypadat. Zdá se mi, že je to celkem tajemná záležitost, o které se ale nesmí zase tak moc přemýšlet.
Nietzsche napsal: „V každém pravém muži je skryto dítě. To si chce hrát.“ Já bych raději řekl „člověk“, ať jsme genderově vyvážení. Ale ten citát se mi líbí. Vyjadřuje, že když o dítě v sobě přijdeme, ztratíme i kus života.

Tos mi moc nevysvětlil.
Myslím si, že dítě rozhodně není malý dospělý. Dítě je dítě, má svůj vlastní svět, mnohdy barvitější než my, kteří jsme už vyrostli. My máme problém, že nás často omezuje poznání.

Před lety jsem jako učitel pouštěl malým dětem muziku 20. století, která je dost abstraktní. Citem ji přijímaly daleko čistěji, než by toho byli schopni žáci osmé nebo deváté třídy, zpracovaní nejrůznějšími údaji a daty. Na druhé straně si bez znalosti hudební řeči nemohly uvědomit to, co jsem tam slyšel já.

Což mi připomíná: musí dítě poezii rozumět?
V básničkách to asi důležité je. Ale zároveň to jsou hříčky. Když použiju, jak já to rád dělávám, nějaké starší slovo, třeba ujec, tak možná děti nebudou vědět, co znamená, ale aspoň si ho můžou jít vyhledat, nebo se zeptají rodičů. Dozví se, že je to matčin bratr čili strejda, kterého znají.

Kdyby se knihy pro děti málo známými slovy hemžily, asi by to jejich čtenáře moc nebavilo. Ale dát tam jedno dvě, proč ne? Mimo to slovo není jen otázka sémantiky a významu, ale má i zvukovou stránku. Rytmus, melodie… To je u veršů jedna ze zásadních věcí. Proto jsem v úvodu své knížky napsal: „Čti ušima!“ I když přiznávám, že bylo mým záměrem, aby děti měly co objevovat.

Herectví ke mně patří stejně jako hudba, říká frontman skupiny Vltava Nebřenský

Pedagoga v sobě nezapřu. Často tak objevuju slova i já sám. S přítelem Patrikem Ouředníkem si navzájem sdělujeme trable pomocí veršování ve staré češtině, což nás strašně baví. Patrik, který sepsal Šmírbuch jazyka českého a mnoho dalších důležitých prací, včetně nového překladu Pantagruela od Françoise Rabelaise, mi za některé moje básně vyčinil, ale to je v pořádku. My jsme málem jako rodní bratři a říkáme si věci naostro.

Já bych vraždil, když vidím, jak se autor dětem – a vlastně komukoliv – podbízí.
Kvůli tomu jsme s Patrikem založili Ligu proti zdrobnělinám. Abychom si rozuměli, český jazyk je květnatý a i zdrobnělina v něm má své místo. Jak v dětské, tak milostné literatuře.

Ale pak existuje ještě jiná poloha, taková ta licoměrná podbízivost. „Dáte si ještě pivíčko, anebo spíš kávičku?“ To se ovšem netýká komunikace s dětmi. Když půjdu s dítětem na procházku, tak mu řeknu, že mu koupím panenku.

Nebo Seifertovu Maminku. Nenapsals tu knížku až tak pozdě i proto, že jsi děda?
Upřímně řečeno jsem při jejím psaní nemyslel jen na děti. Říkal jsem si, že ideální by bylo, kdyby si to četly dohromady s dospělými. Ale je fakt, že v ní zmiňuju své dnes už dospělé syny a že jsem tam zařadil čtyři básně pro mou vnučku Sofinku. Dneska už je to velká Sofie, je jí přes sedmnáct, tak jsem zvědav, co tomu řekne.

Nebojíš se, jestli v dětských očích obstojíš? Malí kluci a holky dokážou být nemilosrdnými soudci.
Kniha je venku dva měsíce, takže tenhle zážitek mě teprve čeká. Ale zažil jsem to u svých starších věcí. Když ti děti naslouchají, jdou s tebou, naladí se na tebe, je to krásný pocit. Ty říkáš, že jsou nemilosrdné, ale ony o tom neví. Prostě jen dávají najevo, co si myslí.

Vzpomínám si, jak jsem jednou vedl sbor opravdu malých dětí, snad z první třídy. To je dosti těžká profese a já to tehdy vůbec neuměl. Věděl jsem, že něco dělám špatně, a pořád jsem přemýšlel, jak na ně. Potom jsem našel v nějaké knize čtyřverší, která napsala jedna paní. Na každé písmeno vymyslela jednu básničku. Tak jsem z nich udělal krátké písničky (dneska bych si ty texty napsal sám, čím dál víc o tom uvažuju).

Manželství mi zachránilo život, říká zpěvák Michal Malátný z Chinaski

Ke všem jsem vymyslel jednoduchou metodiku: podle téhle písničky se naučíme zpívat tercii, podle jiné kvartu, něco bude v moll, něco v církevních tóninách… To se dětem samozřejmě nesmí říkat, žádné složité názvy, prostě jsem si s nimi povídal. A ono je to chytilo. Vždycky jsem se zeptal: „Co tam dneska máme? Tak, říkejte mi slova od A.“

U některých písmen to bylo zajímavé, často zaznělo jako první něco hodně sprostého. S tím se musí opatrně, takhle malé děti nevědí, že jde o vulgární výraz a co přesně znamená. Slyšely jen, že si táta doma ulevil, tak to zopakovaly. Nedělaly to proto, aby mě provokovaly.

Jak se stavíš k tomu, když učitelé nutí děti recitovat?
Záleží na tom, jak se to dělá. Jsou texty, které vysloveně potřebuješ slyšet naživo. Sám se interpretací poezie zabývám dlouhá léta, o čemž svědčí i to, že dělám skoro čtvrt století lektora na festivalu Šrámkova Sobotka.

Ale uznávám, že je to čistě osobní věc, někdo si rád čte jen tak v mysli. Možná, že kdyby ve škole narazil na šikovného kantora, který dětem poezii nevnucuje, neměl by k hlasitému čtení celý život odpor.

Jan Skácel napsal fejeton, který končí větou: „A bývám moc dojat, když si někdo čte verše hezky potichu a pro sebe, třeba na procházce, v tramvaji, nebo dokonce doma.“

Je naděje, že bys v dohledné době vydal album zhudebněných básníků, jak už dlouho slibuješ?
Zhudebněných básní mám asi sto padesát. Naživo je hrávám třeba v pořadech pro pardubické divadlo, které zřídilo malou scénu Poedium, což je vlastně takový příbuzný Violy. Podobné večery bych rád pořádal i v Praze. Už jsme se domluvili, že do toho půjdeme s Igorem Orozovičem, který je nejen herec, ale i výborný muzikant a zpěvák. První termín nám vychází na květen.

A co vlastní písně?
Z těch bych mohl poskládat desku okamžitě. Třeba k tomu dojde, uvidíme. A potom bych rád dokončil sbírku poezie pro dospělé čtenáře. Před časem jsem se znovu začetl do Seifertových pozdních veršů. Za pár dní ze mě vypadly tři podobně laděné básně, ve kterých vzpomínám na místa, kde jsem žil. Popravdě je to spíš smutné než veselé…